Recenze: Marpo se dostal z nuly na sto. Tisíce fanoušků do O2 areny pochodovaly městem

Recenze: Marpo se dostal z nuly na sto. Tisíce fanoušků do O2 areny pochodovaly městem

Scéně v pražské O2 areně sice dominovalo torzo sochy Svobody upomínající na post-apokalyptickou náladu filmu Planeta opic, avšak aura úspěchu, kterou kolem sebe a své značky Troublegang vybudoval raper Otakar Petřina známý jako Marpo, v mnohém připomínala americký sen.

V hale, která byla podle pořadatelů předem vyprodaná, včera dvanáct tisíc opravdu věrných fanoušků zažilo velkoryse pojatou show, při níž vybuchovaly ohně, reflektory oslnivě blikaly a rapová energie se mísila s tou rockovou.

Na scénu Marpo vyšel jen v doprovodu kytaristy Marcuse Trana a stejně jako aktuální desku Dead Man Walking večer zahájil skladbou Demons.

V té se vypovídá z životních frustrací a nezdarů, včetně nedávného vyhazovu z pozice bubeníka Chinaski, která zajišťovala “jistotu obživy mejch dvou dětí”.

V ozvucích americké country, které bylo jasně slyšet a jež by se vzhledem k nízkému věkovému průměru v hale mělo míjet s cílovou skupinou Troublegangu, našel Marpo spojnici se svou rapovou výpovědí.

Také on vypráví autentické příběhy ze života o úspěších i neúspěších a hlavním poselstvím jeho tvorby zůstává, že i přes posměch, nezdary, předsudky a nedůvěru to “vše dokázal sám”. Díky kamarádům a rodině se dostal “z nuly na sto”.

To, že se fanoušci s takovým přímočarým sdělením bez velkých kliček, poetických obratů, intelektuálních odboček a s Marpovou boxerskou razancí ztotožňují, bylo evidentní od začátku – s raperem a jeho kolegy Ironkapem a Wohnoutem divoký dav pod pódiem bouřlivě “jel” nejen refrény, ale celé rapové sloky.

O docela jedinečném pocitu fanouškovství, které se zásadně podepsalo na atmosféře, svědčí i to, že několik tisíc posluchačů na koncert dorazilo “pochodem” z pražského Hlavního nádraží. Vlajky s emblémy Troublegangu byly k vidění i uvnitř haly, jindy sešněrované bezpečnostními pravidly.

Dění pod pódiem chvílemi hraničilo s čirým běsněním, kterým ze sebe diváci rituálně setřásali nánosy civilizace v docela jiných prostorách a za zvuků jiné hudby, než jsou O2 arena a hip hop.

Pogování spojené s punkovou muzikou často přecházelo v davové “circle pity” spjaté naopak s hardcorem a zdravotnická služba u předních zábran měla napilno.

Byl to jen logický důsledek té nejdůležitější proměny, kterou Marpo na aktuální desce Dead Man Walking udělal a koncertem v O2 areně teď potvrdil.

Ve chvíli, kdy za jeho zády padla opona, bylo zřejmé, že Troublegang už není označení pro tři rapery a partu jejich kamarádů, nýbrž se vyvinul v regulérní rockovou kapelu, která naživo dovede vytvořit ohromný tlak. A vyloženě si užívá chvíle, kdy takřka cituje zahraniční sestavy Rage Against the Machine nebo Linkin Park.

Sám Marpo, syn již nežijícího kytaristy Oty Petřiny a uznávaný bubeník, v rapové show přestal upozaďovat své hudební kořeny. Během sobotního večera vystřídal elektrickou i akustickou kytaru a samozřejmě obstarával též rytmiku.

Na pódiu se vůbec “pořád něco dělo” a bylo evidentní, že nejen díky zkušenosti s velkými vystoupeními Chinaski Marpo ví, co znamená připravit a vymyslet halový koncert, aby v sobě krom tlaku měl i momenty překvapení nebo dojetí.

V jednu chvíli raper na scénu přizval bývalé spoluhráče, kteří s ním loni skončili v Chinaski. Nechyběla charismatická zpěvačka Lenny, se kterou Marpo natočil patrně nejsilnější skladbu své kariéry Kruh. Píseň Emma zase celou odzpíval a odrapoval v náruči se svou malou dcerou, pro kterou song napsal.

Napsané to může působit jako laciný trik, v hale ale další “americký moment”, jimiž Marpo potrhává autenticitu toho, co dělá.

Dobře to vystihuje i přítomnost Chinaski na pódiu – právě od nich se Marpo naučil další věc, která jej odlišuje od většiny tuzemské hiphopové produkce: psát zpívané refrény, jež by se melodicky neztratily ani v běžných popových písničkách. Se sehranou rockovou kapelou za zády to ještě vyniklo.

“Marpoaréna” tak – i přes drobné kolapsy ozvučení – skutečně působila jako další úspěšně završená kapitola v motivační příručce rapera, jemuž se ještě před pěti lety smáli, když si na koncert do Lucerna Music Baru bral šlehající ohně.

Tentokrát už vybuchovaly v největší hale v zemi a umocňovaly profesionálně připravenou i odehranou halovou show, která tu těžko bude hledat konkurenci. Zdaleka nejen ve svém žánru.

Úspěch české hudby. Zpěvák Mikolas Josef jako teprve druhý Čech postoupil do finále Eurovize

Úspěch české hudby. Zpěvák Mikolas Josef jako teprve druhý Čech postoupil do finále Eurovize

Lisabon – Mikolas Josef v úterý okolo jedenácté hodiny večerní jako teprve druhý český účastník písňové soutěže Eurovize postoupil do finále.

V hlasování odborných porot i diváků dále uspěly Rakousko, Estonsko, Kypr, Litva, Izrael, Bulharsko, Albánie, Finsko a Irsko. Automaticky postoupily též hostitelská země Portugalsko, které zastupuje zpěvačka Cláudia Pascoal, dále Francie, Německo, Itálie, Španělsko reprezentované duem Alfred & Amaia a Velká Británie, za kterou zpívala interpretka Surie. Pět automaticky postupujících zemí nejvýrazněji přispívá do rozpočtu akce.

Český zástupce svou zhruba tříminutovou píseň s anglickým textem Lie To Me odzpíval se školním batohem, v brýlích, bílé košili s kšandami, modrých kalhotách a s černým motýlkem.

Vystoupení, jehož se na jevišti zúčastnili tanečníci a v zákulisí tři vokalisté, výrazně pracovalo se světlem. Zpěvák vše završil efektním skokem směrem k publiku a krátkým tancem.

“Mikolas Josef nepodcení žádný detail a je inspirací i pro daleko starší,” ohodnotil jeho výkon moderátor Ćeské televize.

“Na Eurovizi jezdím pravidelně od roku 2001 a tohle je nejlepší písnička, kterou na soutěž Česká republika kdy poslala. Je velmi současná,” mínil také novinář Radia International Jürgen Börnig.

Prvního semifinále mezinárodní pěvecké soutěže, kterou organizují země sdružené v Evropské vysílací unii, se v úterý zúčastnilo 19 ze 43 soutěžících států.

Zatím jich postoupilo deset, druhé semifinále se koná ve čtvrtek. Finále je plánováno na sobotu, ČT1 ho začne vysílat v 21 hodin.

Píseň českého účastníka Mikolase Josefa se jmenuje Lie To Me. Kombinuje prvky popu, R&B i funku, také díky zapamatovatelné smyčce a pozitivní náladě sbírala ohlasy už před začátkem soutěže – videoklip, který zpěvák sám natočil, během pěti měsíců na YouTube nasbíral 2,5 milionu zhlédnutí.

Rovněž sázkové kanceláře řadily Česko mezi favority vedle Austrálie, Bulharska, Francie či Izraele.

V novodobé historii se přitom Česku v Eurovizi nedařilo, v minulosti neuspěly skupiny Kabát a Gipsy.cz, ani zpěvačka Tereza Kerndlová. Do finále se zatím jako jediná předloni dostala Gabriela Gunčíková, nakonec však skončila předposlední.

Účast Mikolase Josefa na Eurovizi ohrozilo poranění krční páteře, k němuž došlo předminulý týden při zkoušce. Doktoři následně zpěvákovi doporučili několik týdnů bez výraznějšího pohybu.

Josef tak uplynulé dny trávil fyzioterapiií, přesto se rozhodl vystoupit. “Nejsou tam akrobatické prvky, na začátku zůstal jen handstand místo plné choreografie. Takže tancuji méně a trochu se šetřím,” vysvětlil, proč oproti původní choreografii nakonec vynechal zamýšlené salto.

Zpěvákovo zranění a odhodlání jemu navzdory vystoupit mohlo u diváků vzbudit empatii. O osudu Mikolase Josefa rozhodli půl na půl odborní porotci a hlasující občané jiných zemí – také Češi mohli ve speciální mobilní aplikaci nebo prostřednictvím placené esemesky podpořit jen interprety z jiných zemí.

Pro dvaadvacetiletého rodáka z Prahy byla úterní účast na Eurovizi největší v jeho kariéře – dříve hrával převážně na ulici jako busker v evropských metropolích.

“Eurovizní fanoušci jsou opravdu srdcoví fanoušci, kteří na vás čekají před hotelem, než přijedete. Nikdy jsem to nezažil,” popisoval Josef před svým vystoupením pro Český rozhlas.

Píseň Mikolase Josefa v lednovém národním kole vybrala více než polovina z 16 tisíc hlasujících. Mladý zpěvák tak překonal další zájemce o účasti na Eurovizi – herečku a zpěvačku Evu Burešovou, pěvkyni Debbi nebo skupinu Eddie Stoilow.

Mikolas Josef odmalička hraje na kytaru, před třemi roky maturoval na Anglickém gymnáziu v Praze. Věnoval se mimo jiné modelingu pro značky Diesel, Replay či Prada a jako busker vystupoval po evropských městech. Dnes žije převážně ve Vídni, kam jej pozval hudební producent Nikodem Milewski.

Josef debutoval písní Hands Bloody a následně singly Free nebo Believe, nedávno v Mnichově podepsal nahrávací smlouvu s hudebním vydavatelstvím RCA Records, jednou z dceřiných společností Sony Music.

“Spousta lidí do soutěže jezdí s písničkami, které napsal někdo jiný. Tohle je ale moje autorská práce a tím, že jí sám věřím, mám lidem co předat,” vysvětlil zpěvák, proč si vybral píseň Lie To Me.

Recenze: V hudbě nezáleží na genderu ani době. Mozarta s Českou filharmonií dirigovala žena

Recenze: V hudbě nezáleží na genderu ani době. Mozarta s Českou filharmonií dirigovala žena

V hudbě nezáleží na genderu ani době, kdy byla napsána, mohlo by znít motto včerejšího koncertu České filharmonie, který v pražském Rudolfinu vedla finská dirigentka Susanna Mälkki.

Uznávaná specialistka na soudobou hudbu s předním českým orchestrem a sólistkou Kateřinou Javůrkovou absolvovala program sestavený výhradně z děl Wolfganga Amadea Mozarta. Na místě se protnula řada siločar, ať už s Českou filharmonií souvisely přímo, nebo jen okrajově.

Mälkki je v současné době šéfdirigentkou Helsinské filharmonie a hlavní hostující dirigentkou Filharmonie Los Angeles. Za několik dní s tímto orchestrem shodou okolností vystoupí současný šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov – zahrají spolu mimo jiné Dvořákovu Sedmou symfonii.

Mälkki je původní hudební profesí violoncellistka, stejně jako minulý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. V nadcházející sté sezóně losangeleského orchestru bude Mälkki dirigovat koncert sestavený z objednávek děl současných skladatelů – a mezi nimi je také Čech Miroslav Srnka.

Na včerejším koncertě v Rudolfinu zněl ale výhradně Mozart. Zvláštní přitom byla už skutečnost, že Mälkki vystoupila s Českou filharmonií v rámci její koncertní řady s kódovým označením “O” – to může znamenat objevy nebo také odpoledne. Na čtyřech odpoledních koncertech se v rámci tohoto cyklu během každé sezóny představí čtyři dirigentské naděje. Už tady v případě finské dirigentky není něco v pořádku a Česká filharmonie na to sama upozorňovala v programech.

Devětačtyřicetiletá Mälkki není žádná nadějná začátečnice, ale komplexní osobnost. Rozhodně už nemusí nikoho přesvědčovat, že by to s ní také mohl zkusit. Spíš je v postavení žádané umělkyně, která těžko hledá volné termíny i několik let dopředu.

Tím se ostatně vysvětlovalo její zařazení do cyklu “objevů” – Česká filharmonie o brzké navázání spolupráce stála natolik, že Mälkki požádala o účast v koncertní řadě, do které vzhledem ke svým schopnostem a renomé už dávno nepatří.

Pokud pro někoho mohlo být na jejím vystoupení s Českou filharmonií cosi objevného, tak snad suverénní způsob, jakým uchopila klasický mozartovský repertoár. Mälkki si v hudebním světě vydobyla pozici především jako vedoucí souboru Ensemble Intercontemporain, který založil Pierre Boulez a vytvořil z něj synonymum pro špičkovou interpretaci soudobé hudby. V jeho čele Mälkki stála sedm let a dodnes je automaticky spojována s hudbou 20. století až dneška.

A je k tomu řada příležitostí v koncertních sálech i operních domech. V Metropolitní opeře Mälkki debutovala roku 2016 uvedením opery Láska na dálku současné finské skladatelky Kaiji Saariaho. Ve Vídeňské státní opeře letos v březnu skvěle nastudovala operu Gottfrieda von Einem z roku 1947 Dantonova smrt.

Svým vystoupením v mozartovském večeru s Českou filharmonií jako by ale Mälkki chtěla vdechnout obsah prázdnému klišé, že hudba je jenom jedna. A ať už byla napsaná včera nebo takřka před čtvrttisíciletím, její nároky na promyšlené a energické provedení jsou stejné.

Mozartovi se dostalo péče i pochopení, jaké si zasluhuje především v Praze, kde jeho hudba našla vedle Vídně druhý domov. Česká filharmonie také pod vedením Mälkki zahrála jako orchestr, který svému Mozartovi rozumí a má jeho hudbu v ruce – určitě ale ne v paži. Byla v tom suverenita bez mechanického přehrávání.

Koncert zahájila předehra k opeře Figarova svatba. Publikum si během jejího provedení mohlo klidně představovat, že se Figarova budoucí manželka Susanna přenesla v prostoru i čase, přijala příjmení Mälkki a sama si úvod ke své opeře oddirigovala. Je to krátká, energická skladba vhodná k nastartování chytrého a veselého koncertu. Mälkki vedla Českou filharmonii v tempu a ze čtyř minut předehry se dala rámcově vyčíst charakteristika celého večera.

Dirigentka se držela partitury, orchestr byl i ve svém objemném zvuku čitelný a dobře artikuloval. Jednotlivé noty v rychlých bězích nesplývaly do nekonkrétního šumu, i když se pořád hrálo spíš se zřetelem k celkovému zvukovému obrazu než ke zdůraznění struktury hlasů jednotlivých nástrojových skupin.

V následujícím Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 4 se jako sólistka představila hornistka České filharmonie Kateřina Javůrková. Ani v jejím případě už nelze mluvit o objevu, byť je jí teprve šestadvacet let.

Od jejího vítězství v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro 2013 a předloňského zisku druhé ceny v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově už Javůrková směřuje spíš mezi opory české hudební scény. Provedení posledního ze čtyř Mozartových koncertů pro lesní roh ukázalo, že právem.

Kombinace veselé energie a důstojnosti úvodní věty, zpěvný charakter druhé části i živého tempa závěru vyžaduje kromě techniky i zvládnutí velkého výrazového rozsahu.

Kateřina Javůrková hrála velké melodické oblouky i brilantní rychlé pasáže se stejnou samozřejmostí. Lesní roh jí zněl krásně vyrovnaně a navíc skrz kompaktní zvuk smyčců krásně komunikoval se dvěma dalšími lesními rohy v obsazení orchestru. Javůrková sice tentokrát stála před Českou filharmonií jako sólistka, ale zároveň se svými kolegy mluvila stejnou hudební řečí.

V Koncertu pro lesní roh se tónina programu přesunula od D dur Figarovy svatby k Es dur a zůstala tam i ve druhé části. Mozartova Symfonie č. 39 Es dur začíná důstojným úvodem, který maličko evokuje předehru ke Kouzelné flétně.

Po fanfárách začátku se rozběhla první věta v energickém tempu, které přes pomalou druhou část a následující menuet vygradovalo do fantastického závěru.

Orchestr se rozrostl do početnějšího obsazení a jeho zvuk proti první polovině ještě nabral na objemu. I tak si ale stále podržel čitelnost. Hlavně se ale zdálo, že si se Susannou Mälkki rozumí a hraje pod jejím vedením s chutí i radostí.

A snad to nebylo jen zdání z vnějšku – další radostí by bylo setkávat se zde s Mälkki častěji a v mnohem širším repertoáru.

Roztáhla’s křídla a ve mně se zhlídla. Skupina Lucie po 16 letech vydala nový singl

Roztáhla’s křídla a ve mně se zhlídla. Skupina Lucie po 16 letech vydala nový singl

Přestože česká rocková kapela Lucie už několik let znovu koncertuje, do studia se vrátila teprve nedávno. Dnes vydala svůj první singl po šestnácti letech nazvaný Takhle tě mám rád, který dvojhlasem zpívají David Koller s Robertem Kodymem. Hudbu, která zkreslenou kytarou v úvodu připomene hit Heroes od Davida Bowieho, napsal baskytarista skupiny P.B.CH.

Lucie naposledy roku 2002 natočila album Dobrá kočzka která nemlsá. “Od té doby jsme sice společně netvořili, ale já si za těch 16 let schovával nápady na texty, o kterých jsem věděl, že budou jednou pro kapelu skvělé,” popisuje Robert Kodym nový singl.

V něm prý zpracoval téma, jehož se Lucie zatím nikdy nedotkla. “Když si poslechnete text Takhle tě mám rád, zjistíte, že je o svatbě. Když vyslovíte to slovo, uvidíte, že se chlapi většinou leknou, ale holky reagují naprosto obráceně. Ten kontrast se nám moc líbil,” vysvětluje.

Kapela Lucie vystupovala od poloviny 80. let minulého století. První album vydala roku 1990, své zatím poslední před šestnácti lety. Dohromady se jich prodalo zhruba okolo 1,1 milionu výlisků.

Letos na podzim by skupina měla přijít s novou nahrávkou nazvanou Evolucie. Podle dřívějších vyjádření muzikantů je spolupráce jiná, diskuse o jednotlivých skladbách delší, způsob psaní písní odlišný.

Na chystanou desku přispěli mimo jiné Oskar Petr, jenž poskytl nápad z 80. let minulého století, a někdejší exulant Ivan Král. Oba již s kapelou spolupracovali dříve.

U příležitosti vydání alba Lucie také chystá turné. Začne 13. listopadu v Ostravě, pro velký zájem skupina nedávno přidala třetí pražský a druhý brněnský koncert.

Comeback Lucie v prosinci 2012 odstartoval koncert v pražském Rudolfinu pro finančí skupinu PPF, v létě 2014 pak obnovená kapela poprvé vyprodala české stadiony.

Zatím poslední vystoupení Lucie vloni v létě na pardubickém festivalu Soundtrack doplnily projekce z archivních záběrů kapely a videoklipů. Jako hosté s Lucii účinkovali kytarista Michal Pavlíček a Stefan Milkov, jeden ze zakládajících členů výtvarné skupiny Tvrdohlaví.

Před dvěma měsíci Lucie vydala koncertní záznam písně Chci zas v tobě spát, kterou s ní předloni ve vyprodané pražské Eden areně zpívalo publikum čítající 30 tisíc lidí. Stadion snímalo 20 kamer, dron a pět kameramanů na pódiu, další přenosné kamery GoPro byly umístěny na jednotlivých nástrojích.

Zemřel legendární jazzový pianista Cecil Taylor. Bylo mu 89 let

Zemřel legendární jazzový pianista Cecil Taylor. Bylo mu 89 let

New York – Krátce po svých 89. narozeninách zemřel ve čtvrtek večer ve svém brooklynském bytě jazzový klavírista a inovátor Cecil Taylor. Médiím to potvrdil jeho opatrovník Adam C. Wilner. Přesná příčina smrti nebyla oznámena, ale Taylorovi přátelé řekli, že jeho zdraví bylo již delší dobu velmi špatné.

“Byl vrcholným příkladem umělce, který nedělal kompromisy a vystupoval proti zjednodušujícím definicím toho, co může, nebo co by měl dělat hudebník s jeho vzděláním,” napsal deník The New York Times o “pianistovi, který zpochybnil jazzovou tradici, z níž vzešel a stal se jedním z nejoriginálnějších improvizátorů své doby”.

Taylor se narodil 25. března 1929 v New Yorku. Na klavír začal hrát ve věku šesti let a následně vystudoval konzervatoř v Bostonu. Jeho kariéra se vyznačovala obrovskou plodností, napsal hudební web Pitchfork. Taylor spolupracoval s velikány, jakými byli saxofonista John Coltrane nebo bubeník Max Roach a skupina Art Ensemble of Chicago. Své umění improvizace předvedl v dubnu roku 1999 i ve Španělském sále Pražského hradu.

“Taylorovým odkazem je jeho zvuk: hrál na klavír se zběsilou útočností, používal celý rozsah nástroje, čímž vytvářel jedinečný hudební jazyk. Jeho přístup inspiroval další hudebníky a on mu zůstal věrný, přestože to znamenalo celoživotní finanční potíže,” napsal web americké rozhlasové stanice NPR.

Zvukové vyjádření teorie chaosu. Dox otevírá nový sál, zazní skladby Mortona Feldmana

Zvukové vyjádření teorie chaosu. Dox otevírá nový sál, zazní skladby Mortona Feldmana

Pokud chce člověk něco vědět o světě, může cestovat a vzdělávat se. Kdo chce vědět něco o hudbě, má k dispozici nepřeberné množství koncertů i nahrávek. A kdo chce poznat svět i hudbu najednou, je tu pro něj skladatel Morton Feldman. Koncert jeho zásadních děl v sobotu zahájí provoz nového sálu Centra pro současné umění Dox v Praze.

U zrodu programu stál skladatel a dirigent koncertu Petr Kotík, který s Feldmanem spolupracoval od 70. let minulého století. Hrát budou klavírista Daan Vandewalle, houslista Conrad Harris a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, mimořádnou akci s Doxem připravilo Ostravské centrum nové hudby.

“Skladatel má plány, hudba se směje,” poznamenal jednou Morton Feldman. Plán uvést v Praze jeho velká symfonická díla naštěstí nezůstal u smíchu i přesto, že se mimořádnému projektu nedostalo podpory z ministerských grantů. Díky úsilí organizátorů bude Praha i tak mít jedinečnou příležitost strávit intenzivní večer se skladatelem, který věděl, jak funguje současný svět, a uměl to vyjádřit hudbou.

“Překonání přetvářek a pozůstatků 19. století byl dlouhý proces,” říká dirigent koncertu Petr Kotík. “Feldman byl jedním z prvních, kdo stál již sebevědomě na druhém břehu. Jeho přínos pro historii je velký: vrátil hudbě smysl přirozeného okamžiku nezatížený falešným pohledem do minulosti,” dodává.

Věnovat celý program zásadním Feldmanovým kompozicím je ojedinělý počin také v evropském kontextu. Petr Kotík má s díly zkušenost nejen jako autorův přítel a spolupracovník, ale též jako interpret. Jeho hudbu hrál už ve svých začátcích v 60. letech v Praze. Před šesti lety feldmanovský koncert uvedl na festivalu Beyond Cage, který zorganizoval v New Yorku – Feldmanovy velké kompozice tehdy zazněly v koncertní síni areálu slavné hudební školy Julliard. A před dvěma týdny Kotík v Berlíně uvedl ještě Feldmanovu pětihodinovou kompozici For Philip Guston.

Hudba Mortona Feldmana tedy provází Petra Kotíka od jeho hudebních začátků až po dnešek. Pravidelně ji zařazuje i do programu festivalu Ostravské dny nové hudby.

V sobotu zazní v Doxu tři Feldmanovy velké symfonické kompozice: Piano and Orchestra, Structures a Violin and Orchestra. Všechny vypovídají o Feldmanově stylu už svými názvy.

Struktury, jejich proměnlivost a vzájemná provázanost jsou charakteristickou spojnicí snad pro celé autorovo dílo. Skladby se samostatnými nástroji se nejmenují Koncert pro klavír a orchestr ani Koncert pro housle a orchestr, jak by se dalo očekávat dle tradice. Jmenované nástroje jsou zakomponované do orchestru způsobem, který z nich dělá individuální, ale nedílnou a nevyčnívající součást komplexního hudebního světa. U Feldmana žádný nástroj není ostrovem uprostřed oceánu.

Feldman psal díla, o nichž by se povrchně dalo říci, že jsou dlouhá. Jejich nejdůležitějším rozměrem je však hloubka. V rámci obrovského orchestru Feldman vytváří drobná seskupení, která se vzájemně prolínají, mění složení i zvuk, komunikují spolu na základě vzdálených a těžko rozeznatelných podnětů.

Může se zdát, že výsledkem takového uvažování musí být nutně jakýsi zmatek. Feldmanova hudba ovšem není žádný chaos – mohla by ale být zvukovým vyjádřením teorie chaosu.

Nevyzpytatelnost složitých systémů populárním způsobem vysvětluje matematik Ian Malcolm ve Spielbergově filmu Jurský park. Feldman o této nevyzpytatelnosti hovoří svými kompozicemi, které jsou ve skutečnosti hudebním podobenstvím, jak je sám označil. Nepatrné změny vstupních údajů vedou k diametrálně odlišné předpovědi počasí. Ve Feldmanově hudbě se z malých rozdílů postupně vytváří rozvětvená hlubina hudby, která člověka obklopí tak, že se z ní už nechce vynořit.

“Feldman se řídil hodnotami vyššími, než byly logické metody oficiálního nebo akademického hudebního světa,” podotýká Petr Kotík. “Za to dostal nálepku diletanta, kterou na něj lepili i ti, které sám respektoval.”

Na Feldmanovi je zvláštní, že nevyjadřuje své pocity ze světa, nýbrž hudebními prostředky hovoří o tom, jak svět funguje. Předává svědectví o jeho struktuře, o mnohaúrovňových křižovatkách cest i myšlenkových proudů.

Skladatel John Cage jednou prohlásil, že ho hluk New Yorku při komponování vůbec neruší, naopak jej vstřebává do svých kompozic. Feldman jako by ve svých skladbách hluk domovského města naprosto negoval. Byl tím vzdálený i svému souputníkovi Cageovi z experimentální New York School, k níž patřil rovněž Feldman s komponisty Christianem Wolffem a Earlem Brownem.

“Když chodím po Manhattanu, myslím na Feldmanovo pianissimo, na jeho velmi tichou hudbu,” poznamenává jeden z protagonistů sobotního koncertu, klavírista Daan Vandewalle. A dodává: “Je tak tichá, že je v přímém protikladu k hluku newyorských ulic.”

Další z účinkující pražského koncertu, houslista Conrad Harris, zase vzpomíná, jak Feldmana pozvali do Eastman School of Music, aby si tam poslechl zkoušku svého smyčcového kvartetu. Feldman ji zastavil hned na začátku a řekl: “Je to zk*rveně rychle a zk*rveně nahlas.” Harris prý na Feldmanova slova myslí pokaždé, když začíná hrát některé z jeho děl.

Morton Feldman si prvoplánově nevšímal intenzity hluku ani konkrétních zvuků ulice, obvykle skládal pro běžný symfonický orchestr. Nástroje v něm ale dělil do překvapivých kombinací, ignoroval dělení na skupiny smyčců, dechových a bicích nástrojů. Jeho orchestr je v podstatě velké sdružení komorních ansámblů, které si mezi sebou průběžně mění členy.

Výsledek navzdory tomu nepůsobí roztříštěně, díky vzájemné komunikaci se pocit kompaktního zvuku a soudržnosti nikdy nevytrácí. A Feldmana navzdory práci s mikrostrukturami vlastně vůbec nezajímá výstavba skladby, ale emancipace zvuku. Jeho kompozice jsou skutečně podobenstvím, nikoli obrazem či vyjádřením skutečnosti.

Sám o tom ostatně řekl, že umění ve vztahu k životu není nic než rukavice obrácená naruby. “Zdá se, že má stejný tvar i obrysy, ale nelze ji použít ke stejnému účelu. Umění nás nenaučí nic o životě, stejně jako nás život nic nenaučí o umění.”

Jožin z bažin je neuvěřitelný, vzkázala Metallica. Píseň jí dohodil pražský kamarád

Jožin z bažin je neuvěřitelný, vzkázala Metallica. Píseň jí dohodil pražský kamarád

Po pražském koncertu skupiny Metallica, která během vystoupení zahrála i coververzi písně Jožin z bažin od Ivana Mládka, se strhla diskuse, proč si skupina, jež na aktuálním turné v každé zemi fanouškům nabídne nějaký lokální hit, vybrala právě Jožina.

Nyní se k taškařici přiznala firma na kytarové pedály KHDK, již založil audio konstruktér David Karon spolu s kytaristou Metalliky Kirkem Hammettem – název odkazuje k jejich jménům.

Karonovi, jenž dlouhodobě žije v Praze, se prý koncem února ozval Scott Ian ze spřátelené kapely Anthrax s tím, že baskytarista Metalliky Robert Trujillo hledá českou písničku, již by si mohl s Hammettem zazpívat v Praze.

Trujillo pak Karonovi napsal, že nemůže narazit na ten pravý český hit. Mělo jít o něco tvrdého, nějaký pop z přelomu 60. a 70. let nebo něco “vintage”. “Byl otevřený všem žánrům a chtěl, aby si s ním zazpívala celá O2 arena,” napsala KHDK.

Na finální seznam Davida Karona se dostal Oheň a Černí andělé od Lucie, Schelingerovy Jahody mražený, Slunečný hrob Blue Effektu nebo Vejvodova klasika Škoda lásky. “Jóžina tam David přihodil nakonec trochu jako vtip, ale sám ho miluje, takže řekl Robovi že to je píseň o strašidle z močálu a jeho osobní favorit. Výběr nechal na Robovi.”

Za pár hodin se prý nadšený Trujillo oval zpět s tím, že Jožin z bažin je neuvěřitelný flák. “O týden později se Rob ozval, že se zrovna doučil Rock Me Amadeus na Vídeň a do Jóžina se pustí hned jako další. Nutno dodat že se mu taky moc líbily Jahody mražený,” dodává KHDK.