Nekrolog: Didier Lockwood pokračoval ve velké francouzské houslové tradici. Hrál Havlovi i Klausovi

Nekrolog: Didier Lockwood pokračoval ve velké francouzské houslové tradici. Hrál Havlovi i Klausovi

Je pochopitelné, že úmrtí houslisty Didiera Lockwooda, jemuž se včera po dvaašedesáti letech zastavilo srdce, prožívají hlavně Francouzi.

Rodák z Calais svou zemi nikdy natrvalo neopustil, nikdy si natolik neosvojil angličtinu, aby ji upřednostnil před francouzštinou. Strávil nejvíc času na tamních pódiích, pro Elysejský palác sestavoval výukové osnovy. Ale hlavně navazoval na velkou tradici francouzských jazzových houslistů, kterou v meziválečném období založili Michel Warlop a Stéphane Grappelli, aby ji později do elektrifikované rockové éry přenesl Jean-Luc Ponty.

Lockwood nezpůsobil obdobnou “houslovou revoluci”, jako když Grappelli začal hrát s kytaristou Djangem Reinhardtem nebo když Ponty natáčel s Mahavishnu Orchestra. Zato z obou světů vstřebal to nejlepší.

Díky klasické průpravě měl techniku i rychlost. Důkladná znalost jazzových harmonií mu pak dala improvizační svobodu, kterou Lockwood tolik vyzdvihoval. Často hovořil o “emancipaci houslí” od jejich tradiční funkce v klasické hudbě.

Tón a způsob, jímž na housle swingoval, byly jednoznačně jeho.

Na akustické nástroje hrál skvěle bebop i to, čemu Francouzi říkají jazz manouche, tedy cikánský jazz. A šestistrunné elektrické housle zase Lockwood po svém využíval v jazzrockových sestavách, nejslavněji v 70. letech jako člen skupiny Magma či později v kvartetu s kytaristou Mikem Sternem.

K houslistovým spoluhráčům krátce patřil i slavný český rodák, klávesista Jan Hammer – mezi sběrateli dodnes koluje vinylová nahrávka jejich koncertu z festivalu Montreux roku 1980.

Zatímco v raných jazzrockových letech Lockwooda zajímalo hlavně zkreslení zvuku, později experimentoval s pedály či krabičkami tvořícími umělou ozvěnu. To, co hrál na housle, si chytal do smyček, případně na koncertech pouštěl předtočené samply – mořských vln s křikem racků, afrických perkusí, ambientních ploch.

Když pak v takové kulise s houslemi zamířil do publika a hrál lidem do očí, první řady musely mít pocit, že se staly součástí nějakého new age rituálu.

Lockwood měl tímto směrem trvale nakročeno. Jakkoliv si kupříkladu uvědomoval, že “nikdy nebudu hrát jako Ind”, v novém tisicíletí zkusil odvážnou fúzi východní a západní muziky. S indickým hráčem na tradiční strunný nástroj vínu Raghunathem Manetem, jenž ve volných chvílích tancoval, hráli silně hypnotickou muziku, vzdáleně připomínající kapelu Shakti kytaristy Johna McLaughlina.

Jiné Lockwoodovy projekty měly až muzikologické parametry, jako když s kapelou Les Violons Barbare vyhledával a seznamoval různé předchůdce či vzdálené příbuzné houslí z dalekých kultur – bulharskou gadulku nebo mongolský morinhoor.

Pro to všechno by se ale nemělo zapomínat, jak podmanivý byl Lockwood v “obyčejném” jazzu, jak působivě hrával v komorních polohách. Na první straně jeho desky New World z 80. let se nachází krásný duet s klavíristou Gordonem Beckem zvaný La Manufacture De Sucre Engloutie. A přímo nakažlivá radost z muziky prýštila ze souhry Lockwooda s pianistou Michelem Petruccianim.

Dobře znali Didiera Lockwooda také Češi. Prvně přijel ještě jako mladík roku 1984 na pražský Mezinárodní jazzový festival, půlrok po sametové revoluci pak s Václavem Havlem a pozdějším francouzským ministrem kultury Jackem Langem v Praze zahajovali takzvaný Svátek hudby.

V dalších desetiletích následovaly koncerty v Plzni a Brně, kde houslistu na klavír doprovodil jeho bratr Francis Lockwood, nebo zastávka na festivalu v Bechyni.

Nejvíc však utkvěla dvě vystoupení na Pražském hradě – roku 2002 ve zdejší jízdárně, to byl ještě prezidentem Václav Havel, a osm let nato ve Španělském sále už za éry Václava Klause.

Tak nějak se sešlo, že oba koncerty Lockwood pojal coby poctu svému učiteli Stéphanu Grappellimu. Ten kdysi v dvacetiletém členovi takzvaně progrockové formace Magma spatřil talent a začal ho s sebou brát na koncerty. “V Paříži je mladý houslista jménem Lockwood. Zatím je ještě v ulitě, ale on ní z vyleze,” vyprávěl Grappelli v dobových rozhovorech.

Lockwoodovi svou přímluvou otevřel cestu na jazzovou scénu. Právě díky Grappelliho doporučení začal mladý houslista doprovázet bubeníky Tonyho Williamse či Daniela Humaira a záhy podepsal smlouvu s Polygramem. V jedenadvaceti letech debutoval v newyorské Carnegie Hall.

Přestože na fusion nezanevřel – později se jí věnoval třeba ve vlastní sestavě Surya -, Lockwoodovi už se v jazzu zalíbilo.

Zejména v osmdesátých letech natočil několik výtečných alb. V Americe se o něm hodně mluvilo díky desce Out of the Blue z poloviny 80. let, která v tehdy vlivném časopisu Down Beat dostala tři hvězdičky. Údajně se pak po Lockwoodovi sháněl dokonce i veliký Miles Davis. Když ale spoluhráči mladého Francouze včas nepřivedli, elektrické housle na jeden track Davisovy desky Tutu natočil Polák Michał Urbaniak.

Z Lockwoodova amerického období dodnes zůstává skvělá nahrávka New York Rendez-vous.

Jak se blížilo nové tisíciletí, byl Lockwood čím dál všestrannější. Zajímal se o indickou hudbu, zkomponoval houslový koncert pro orchestr, dokončil operu na libreto spisovatele Georgese Perece. Napsal živopisnou knihu Profession jazzman. Vytvořil učebnici houslové improvizace a na jihu nedaleko od Paříže založil hudební školu.

Jako respektovanou osobnost ho vyhledávali i dávno hotoví hudebníci – třeba hvězda klasické hudby Maxim Vengerov přerušil kariéru, aby u Lockwooda měsíc studoval improvizaci.

Studentům prý Lockwood kladl na srdce, že “naše hudební vesnička se rozrostla”, že v globalizovaném světě by muzikant měl znát i základy afrických nebo indických rytmů. V rozhovorech hlásal, že dnes “hudba patří celému světu”.

Donedávna absolvoval okolo stovky koncertů ročně. Pak mediálně trochu zmizel, hovořil o potřebě vnitřní očisty a intenzivnějšího sepětí s muzikou.

“Největší potěšení pro mě je, když mi ta hudba při hraní fyzicky vstupuje do těla,” říkal a na dotazy, kolik hodin denně cvičí, krčil rameny, že prý vůbec. “Čím méně se přepínám a čím méně cvičím, tím lépe mi to pak hraje,” tvrdil překvapivě.

Obavy po svém rozpoložení rozptýlil teprve koncem uplynulého roku, kdy po devíti letech vydal autorské album nazvané Open Doors – opět skvělé, natočené s triem vynikajícího italského klavíristy Antonia Faraòa, s nímž již spolupracoval dříve.

Na turné s Open Doors měli vyrazit letos; to už se bohužel nestane. Didieru Lockwoodovi se teď otevřely dveře jinam.

Do Prahy míří “pankáč” Nigel Kennedy. Na housle hraje virtuózně George Gershwina i The Doors

Do Prahy míří "pankáč" Nigel Kennedy. Na housle hraje virtuózně George Gershwina i The Doors

Koncerty jedenašedesátiletého britského houslisty Nigela Kennedyho jsou specifické hudebníkovým neformálním vystupováním, které však nesnižuje kvalitu odehraných skladeb.

Nigel patří mezi nejúspěšnější houslisty světa, spolupracoval například s Paulem McCartneym, Robertem Plantem či zpěvačkou Kate Bushovou. Velkou část své tvorby věnoval také skladbám Jimiho Hendrixe, kterého považuje za zásadního hudebníka moderní doby. Na repertoáru má ale i coververze hitů od The Doors, The Beatles nebo The Who. 

V Praze představí svůj program nazvaný Bach Meets Gershwin, v němž publiku kromě jejich skladeb nabídne i vlastní kompozice.

Na turné vystoupí v doprovodu špičkových muzikantů, kytaristy Rolfa Bussalba, baskytaristy Tomasze Kupiece a cellistky Beaty Urbanekové.

Příběhy o tom, co přichází po dospělosti. Do Prahy míří na Grammy nominovaný písničkář Iron & Wine

Příběhy o tom, co přichází po dospělosti. Do Prahy míří na Grammy nominovaný písničkář Iron & Wine

Na letošních cenách Grammy byla v kategorii Americana, což je žánr vycházející z folku, country či blues, nominovaná i nahrávka Beast Epic třiačtyřicetiletého Samuela Beama.

Rodák z Jižní Karolíny vydává desky pod jménem Iron & Wine, přičemž jeho přezdívka odkazuje k době, kdy se tento vystudovaný malíř a filmař výrazněji věnoval kinematografii. Nápis Beef, Iron & Wine je název doplňku stravy, na nějž narazil při natáčení v jednom skladu.

I nyní Beam podle svých slov pracuje na dvou scénářích, jeden vychází z knihy, druhý je inspirovaný knihou. Hlavní roli v jeho životě ale hraje právě hudba. Věnuje se jí patnáct let, do České republiky letos míří poprvé. V pražském Divadle Hybernia zahraje 8. února. 

Skladby Iron & Wine jsou křehké, intimní a odráží se v nich ona americká tradice folku a country. Novou, v pořadí šestou desku Beam v Praze představí v doprovodu několika hudebníků, s nimiž ji loni a předloni v Chicagu připravoval.

O své kapele mluví jako o skupině přátel, které pojí nejen hudební vkus, ale také podobný smysl pro humor. “Rád pracuji rychle, proto je pro mě důležité, abych si se svou kapelou rozuměl i po lidské stránce,” vypráví. “Dobře vím, co od koho mohu čekat, zároveň mám ale rád, když mě nějakým nápadem překvapí.”

První písně začal psát dávno předtím, než mu kamarád půjčil čtyřstopý rekordér, aby si své nápady mohl v obýváku zaznamenat. Princip DIY – do it yourself (udělej si sám) však ctí i nyní. “Prvotní nápady si stále nahrávám doma, i kvůli atmosféře. Teprve pak s nimi jdu za kapelou,” říká.

Ta na desce Beast Epic jen jemně podkresluje křehkou atmosféru písní, v nichž Beam zní jako lehce zranitelný muž. Zpívá, a nezní to ani trochu utrápeně, o osudu, předurčení, ale také o tom, jak těžké je nechat rozhodovat srdce místo hlavy. A hlavně o tom, jak člověk vnímá určitou životní fázi.

“Vždy mě fascinovalo, jak se čas podepisuje na těle a na srdci. Zatímco ve starších skladbách jsem zpíval o mládí, prvních těžkých zkouškách a zklamáních, tato deska mluví o náročném období, které přichází poté, co člověk doopravdy dospěje,” konstatuje.

Beama neinspiroval žádný konkrétní moment, o skladby si prý řekl přetrvávající pocit. Některé písně tak zní jako modlitby; spíš než k Bohu jako takovému se ale Iron & Wine obrací k přírodě a všehomíru. “Možná, že pár skladeb zní i víc poraženecky, než jsem je původně zamýšlel,” podotýká.

Až se vrátí z evropského turné, hodlá se věnovat svým pěti dcerám a také koníčkům – vaření a kreslení. V hlavě už má také další hudební plány: nedávno se domluvil s kapelou Calexico, s níž roku 2005 nahrál vynikající album In the Reins, že se napřesrok opět sejdou ve studiu.

Kapela z americko-mexické hranice si podobně jako Iron & Wine odbude českou premiéru letos. V létě ji přivítá festival Colours of Ostrava. 

Recenze: V paralelním vesmíru zažívá zpěvák František Segrado posvátné chvíle

Recenze: V paralelním vesmíru zažívá zpěvák František Segrado posvátné chvíle

Mohla by to být zkomolenina španělského či portugalského slova sagrado, které znamená posvátný. V tom případě zní příjmení zpěváka Františka Segrada příhodně.

Jeho nové album nazvané V paralelním vesmíru působí jako milostiplná litanie. Písně mnoha autorů se shodně nesou v pomalých tempech a třiašedesátník Segrado je interpretuje autoritativním hlasem bezmála svatého muže – rozvážně, vstřícně, z nadhledu. Z alba promlouvá důvěryhodná bytost, která nehledá, protože už našla a snad se vším se vyrovnala. Existenciální úzkost přerůstá v terapii slastí.

Františku Segradovi bylo shůry dáno. Jeho dnes patriarchální hlas udivoval posluchače už před desítkami let ve skupině Dobrohošť.

Někdejší kuchař-číšník a amatérský hudebník měl své publikum, ale cesta k jeho nynější, mnohem širší pozdní popularitě byla dlouhá. To, že ji dosáhl, však nezpůsobila zpěvákova proměna či přizpůsobení se obecnému vkusu.

Změnily se okolnosti a příležitosti. Segrado zůstal stejný asi jako tradiční valašská hudba, ke které se vsetínský rodák hlásí. V polovině minulého desetiletí například písně z moravskoslezského pomezí nazpíval na album silných euforických účinků nazvané Nebozízek. Nahrál ho s kapelou Veselá bída, způsobem úpravy lidového repertoáru příbuznou Čechomoru. Na té desce Segradův hlas stoupá do vyšších poloh než na novince V paralelním vesmíru a líbezně si vychutnává kudrnatost melodií.

Ze všech méně známých zpěváků, které k širšímu publiku na svých deskách přivedl textař Michal Horáček, patří Segrado k nejvýraznějším.

Segradův přestup z okresního přeboru do ligy mistrů zajistila deska Tak to chodí z roku 2003, kde Horáčkovy texty zhudebnil skladatel Jarda Svoboda z kapely Traband.

František Segrado ale v rozhovorech připomíná, že za tím vlastně stojí spoluproducent alba a svérázný bluesman Jan Spálený. Když autoři desky Tak to chodí hledali adekvátního interpreta dnes už proslulé písně Něco hezkého, Spálený jim doporučil Segrada. A přesvědčivý vsetínský bard pak od Horáčka se Svobodou k nazpívání bezprostředně dostal ještě jednu píseň jejich desky – jmenuje se Praha a Svoboda do chytlavého refrénu této plebejské hymny zakomponoval drobnou citaci skutečné hymny národní. Takové vemlouvavé momenty umí písňový vypravěč Segrado perfektně využít. Účinek je silný.

Podobný dopad má i zpěvákovo nové album V paralelním vesmíru, na které autorsky přispěli písničkáři Radůza a Xavier Baumaxa, skladatel David Rotter nebo Petr Linhart z někdejší skvělé kapely Majerovy brzdové tabulky. Segrado k jejich písním přichází jako sjednotitel a s laskavostí je bere za své.

“Jsem dobrý tahoun cizích pil,” zpívá v jedné Linhartově skladbě a ten verš mimoděk přesně charakterizuje Segradův intepretační přístup. Svou přirozeností by jako písničku byl schopen přesvědčivě servírovat i zhudebněný jídelní lístek.

O to víc pak funguje pečlivě vybraný, dlouho shromažďovaný repertoár alba V paralelním vesmíru. Pramení z něho cohenovský klid vzletně načechraný intimní či zralou milostnou lyrikou nadstandardních textů, nesených melodicky průbojnou hudbou. Třeba refrén Rotterova duetu Romeo a Julie, který Segrado nazpíval s Markétou Irglovou, by se mohl opakovat v nekonečné smyčce a nikdy by se neoposlouchal.

Posvátná chvíle? Na Segradově desce V paralelním vesmíru jedna z mnoha.

Na scéně je nová superskupina Tugriki. Tvoří ji členové Korben Dallas a zpěvačka Dorota Barová

Na scéně je nová superskupina Tugriki. Tvoří ji členové Korben Dallas a zpěvačka Dorota Barová

Třineckou zpěvačku a hráčku na viloncello Dorotu Barovou znají fanoušci tuzemské alternativní scény z dua Tara Fuki anebo z dlouhodobé spolupráce s jazzovým Vertigem či Anetou Langerovou. 

Nyní – pro ni poněkud netradičně – spojila síly se slovenskými muzikanty s rockovými kořeny. S Igorem Ozo Guttlerem a Lukášem Filou, kteří hrají v bratislavské alternativně rockové skupině Korben Dallas, a Ľuboslavem Petruškou, jenž v Korben Dallas hostuje a působí v prešovských Chiki liki tu-a, založila kapelu Tugriki.

Eponymní debutové album, které by mělo vyjít v březnu, ohlašují písně Sama a V kuchyni. Obě doprovází kontrastně ironický klip sestříhaný z retro filmů. 

“Před půlroční přestávkou naší domovské skupiny Korben Dallas jsme se rozhodli, že během ní potřebujeme hrát a tvořit. Coby fanoušci Tara Fuki jsme oslovili Dorotu Barovou, kterou známe díky jejímu působení v kapele Anety Langerové. Ta zase hostovala na našem albu Kam ideme,” vysvětluje baskytarista Lukáš Fila.

“Od loňského jara jsme si mezi sebou začali vyměňovat hudební nápady a v listopadu jsem se společně potkali ve studiu,” dodává. 

Dorota Barová si se slovenskou trojicí užila několik premiér. “Poprvé mi zavolal někdo, koho jsem neznala, že se mnou chce udělat projekt. Poprvé jsem zhudebnila slovenský text a poprvé jsem si zahrála s muzikanty, kteří ctí rockovou píseň,” vypočítává s tím, že hned po prvním setkání bylo jasné, že z projektu se stane kapela.

Skladby s civilními příběhy od Lukáše Fily stojí na Dorotině pevném sametovém hlase a jemné zádumčivosti v kombinaci s rockovými podklady. 

“Kluci ve mně probouzí spící rockerku a já přivezla trochu ženské melancholie. Moc se těším na živé hraní. Naživo všemu dáme nový rozměr společnou energií,” dodává Barová. Na koncerty po České republice a Slovensku by se skupina měla vydat v dubnu. 

Michal Hrůza vyráží sám se sebou a s Kapelou Hrůzy na jarní turné po klubech

Michal Hrůza vyráží sám se sebou a s Kapelou Hrůzy na jarní turné po klubech

Zastávky jarního turné Michala Hrůzy

  • 2. 3. Pardubice – Žlutý pes
  • 3. 3. Karlovy Vary – Lidový dům
  • 10. 3. Klatovy – Kulturní dům 
  • 15. 3. Vsetín – Kulturní dům
  • 16. 3. Dobříš – Kulturní dům
  • 23. 3. Ostrava – Dům kultury
  • 24. 3. Frýdek-Místek – Stoun
  • 30. 3. Česká Lípa – KD Crystal
  • 6. 4. Vratislavice – Kulturní dům
  • 7. 4. Pelhřimov – Kulturní dům
  • 10. a 11. 4. Praha – Lucerna Music Bar 
  • 13. 4. Zlín – Fénix
  • 14. 4. Olomouc – S-Klub
  • 20. 4. Beroun – Kulturní dům
  • 21. 4. Rakovník – Kulturní dům

Recenze: První české uvedení Brittenovy opery Billy Budd stojí na pěvecké vyrovnanosti

Recenze: První české uvedení Brittenovy opery Billy Budd stojí na pěvecké vyrovnanosti

Na nemocniční posteli leží starý muž a vzpomíná na nejhorší událost svého života. Kapitán anglické válečné lodi kdysi usvědčil z vraždy mladého námořníka Billyho Budda, jenž pak byl odsouzen k smrti oběšením.

První česká inscenace opery Benjamina Brittena Billy Budd, kterou v neděli v repríze znovu uvede pražské Národní divadlo, se odehrává kolem postele nahnuté jako paluba lodi na vzedmuté vlně oceánu.

Kapitán Vere dobře ví, že Budda k vraždě vyprovokovalo falešné obvinění ze vzpoury, jejž vznesl zbrojmistr Claggart. Stejně dobře ví, že Claggart si na mladíka zasedl. Věděla to celá posádka lodi včetně tribunálu, který rozhodl o Buddově osudu.

Jediný kapitán si ovšem klade otázku, kde je hranice mezi literou zákona a skutečnou spravedlností. Celý život se k události vrací, až do svých posledních dnů, kdy děj opery vypráví. Pokouší se tehdejší události zhodnotit z morálního hlediska.

Billy Budd se do vzpomínek kapitána Vereho vrací jako jejich černý bod. “Neohlížej se dozadu, stojí tam temná minulost,” mohl by velitel válečné lodi citovat básníka Pavla Zajíčka, kdyby ho znal.

Kdyby se v inscenaci režiséra Daniela Špinara dozadu ohlédl sadistický zbrojmistr John Claggart, spatřil by svou potlačovanou homosexualitu, kterou s jevištní přímočarostí ztvárňuje skupina Losers Cirque Company. Pět takřka nahých akrobatů provází Claggarta jeho osobním dramatem, ve kterém si svůj vnitřní zápas ventiluje týráním podřízených a obsedantním pronásledováním Billyho Budda – jednoho ze tří rekrutů násilím naverbovaných z lodi jménem Lidská práva.

Billy Budd je jako jediný z nich námořník a příchod na novou bárku, zvanou Nepřemožitelná, vítá. Za kapitána Vereho by i zemřel, jak sám později několikrát říká.

Nakonec je popraven za vraždu zbrojmistra Claggarta, kterého usmrtí v jednom z nezvladatelných záchvatů vzteku. Ty jsou jediným temným místem v Buddově andělsky nevinné povaze, kterou vyzařuje i jeho andělský zjev. Není divu, že chlapce si každý hned všimne. V armádě působí jaksi nepatřičně.

Claggart si Budda jako potlačovaný předmět touhy i objekt pronásledování musel vybrat s osudovou nutností. V libretu se ale najde i racionální důvod. Zkušený námořník Billy Budd je coby hlídka zařazen do předního koše – na dost zodpovědné místo – a při radostném zpěvu se loučí s bývalou lodí: “Sbohem, staří kamarádi, sbohem, Lidská práva!” Vzbudí tím podezření důstojníků anglické lodi, kteří Claggarta žádají, aby Budda sledoval.

Jednou z významových vrstev opery je politické napětí mezi Anglií a Francií za francouzských revolučních válek, konkrétně v roce 1797. Jde o část díla, kterou však inscenace režiséra Daniela Špinara potlačuje podobně jako Claggart svou homosexualitu.

Ta je vlastní jediným, co Špinar netlumí. Jeho výklad Billyho Budda je v tomto směru záměrně tendenční, ale rozhodně také působivý a v rámci zúžené interpretace přesvědčivý. Pokud něco opravdu chybí, tak morální stanovisko, s nímž události vnímá kapitán Vere. Lépe řečeno “hvězdný Vere”, jak mu říká posádka, která je ochotná se svým velitelem podstoupit sebevětší nebezpečí.

Vere je pro všechny vojenskou, lidskou i duchovní autoritou, což si uvědomuje. Proto nejhůř nese tíži událostí, jež vedou k chlapcově smrti. Vere za ni cítí vinu a sebezpytováním se snaží dojít ke katarzi.

Špinarova inscenace ale morální aspekt věci opomíjí a působivé představení se v závěru ztrácí v mlze. Kapitánovi uniká vnitřní očista – stejně jako mu unikla pronásledovaná francouzská loď chvíli předtím, než Budd zabil Claggarta.

Představení se odehrává na jedné scéně, jejíž autorkou je Lucia Škandíková: ve šikmo situovaném vykachlíkovaném prostoru s postelí uprostřed. Ve druhé části přibude ještě několik rakví, v nichž Billy Budd tráví poslední hodiny života. Nejdůležitější je ale postel, kde své vzpomínky začíná i končí kapitán. V blízkosti postele se odehrávají všechna důležitá rozhodnutí a nakonec v ní umírá také Billy Budd. Vere ho probodne mečem poté, co mu symbolicky umyl nohy.

Daniel Špinar všechny vztahy v posádce interpretuje z erotického hlediska. Opera tím nabírá jiný kurz: otevřeně ventilovaná a upřednostňovaná erotika ji neuráží ani neubližuje, jen ochuzuje o napínavou neuchopitelnost.

K erotickému vyznění směřuje v podstatě vše včetně kostýmů Marka Cpina. V Billym Buddovi by se ale erotická touha měla třást ve vzduchu mezi moralizováním, podlostí, vnitřním i vnějším utrpením postav, politickým napětím a vojenskou disciplínou. A to vše ve válce, na nekonečně svobodném i nebezpečném moři.

Je tu ovšem hudba Benjamina Brittena, které se dostává velmi kvalitního provedení. Opět se potvrzuje, že přesvědčivé hudební nastudování pomůže přijmout i hodně specifický režijní výklad. Anglický dirigent Christopher Ward dílo z roku 1924 pojal detailně a vyzdvihl jeho charakter lyrického dramatu.

Brittenovy melodie se neztrácejí v mase orchestrálního zvuku, také v nejtišších pasážích orchestr Státní opery hraje neobvykle vyváženě. Ward si rovněž důsledně všímá pěvců, které pozorně vede a decentní dynamikou jim připravuje příznivou výchozí pozici pro ztvárnění rolí.

V orchestru by především žestě měly zapracovat na spolehlivějších nástupech – to ovšem není věc hostujícího dirigenta, nýbrž individuální kázně hráčů.

V Billym Buddovi má podstatnou úlohu mužský sbor, který v pražské inscenaci odvádí vynikající práci. Sbormistr Adolf Melichar své lidi připravil ke strhujícímu výkonu, z nějž jako by všechny sólové pěvecké party vyrůstaly.

Velká pozornost se v tomto směru už předem upírala k tenoristovi Štefanu Margitovi, pro něhož je kapitán Vere jeho vlastní rekapitulační rolí. Margita zpívá výrazově přesvědčivě, kapitán Vere v jeho podání nicméně působí přecitlivělě, jako člověk více trpící než filosofující.

Barytonista Christopher Bolduc vykresluje Billyho Budda ve všech aspektech – beze stopy směšnosti nebo sentimentu se mu povedlo vyvážit andělskou nevinnost a bezstarostnost mládí s krátkými záchvaty vzteku i bezmocného koktání.

Basbarytonista Gidon Saks ve zloduchovi Claggartovi vystihl i jeho skrytou a trýznivou touhu po chlapci: svou interpretací přispěl k pochopení postavy víc než pět artistů kolem něj. Výborného podání se ale dostalo i řadě vedlejších rolí. První české uvedení Billyho Budda tak stojí na pěvecké vyrovnanosti.

Zprávy z Kremlu sotva stíhám lajkovat. Parodie Zvonků štěstí o fake news dobývá český Facebook

Zprávy z Kremlu sotva stíhám lajkovat. Parodie Zvonků štěstí o fake news dobývá český Facebook

Před jedenácti lety se Slovenka Adéla Hrivnáková a Čech Lukáš Grygar na dnes už mrtvé hudební síti MySpace radili o svých kapelách The 15 korun českých a Lucas Newton. Loni se poprvé potkali naživo a dnes poslali do světa coververzi písně Zvonky štěstí, již kdysi nazpívala taktéž československá dvojice Karel Gott – Darina Rolincová.

Písničku pojmenovanou Zprávy z Kremlu nahráli a retro klip natočili v Praze během jediného dne, umístili ji na Facebook a nestačili se divit. “Hned se strhla smršť reakcí, telefonů, e-mailů a ohlasů. Ta velká reakce nás překvapila, poprvé jsem přímým svědkem toho, jak se rodí virál,” říká Grygar.

Nápad na píseň věnovanou všem milovníkům hoaxů a proruských konspiračních webů vznikl loni po koncertě v brněnském klubu Kabinet múz, kam si Adéla přišla poslechnout Lukášovu kapelu Pris.

“Vzpomínali jsme na staré časy a za chvíli se ukázalo, že si notujeme v názorech na svět a politiku a úplně organicky jsme začali vymýšlet společný hudební projekt,” říká Hrivnáková.

“Říkali jsme si, že když jsme československý zpívající pár, mohli bychom udělat coververzi Zvonků štěstí. Nápad pak ležel skoro rok nedotčený. Před týdnem a půl jsme se potkali a řekli si, že volby jsou takový dobrý deadline,” dodává Grygar.

Ačkoliv text coververze vznikl loni, Hrivnáková s Grygarem v písničce zpívají v návaznosti na prezidentské volby i o zcela současných reáliích. Ve verši “v Arénách za fíkusem chci tiše stát, pravdolásce taktickou pravdou vzdorovat” zmiňují přezdívku prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše. 

Adéla Hrivnáková dodává, že text společně psali tak, aby nevyzněl jako obyčejný protizemanovský apel “kavárny”. “Mám pocit, že v tomto jsou jakékoliv snahy umělců spíš kontraproduktivní. Chtěli jsme poukázat na rozšíření fake news a dezinformace a pobavit lidi,” konstatuje.

Jako Slovenka usídlená v Brně vidí i paralelu se svým rodným státem. “Na Slovensku je vliv dezinformací ještě silnější, existuje tam víc proruských a dezinformačních stránek, což je jistě dané i geografickou blízkostí. Navíc jsme měli velký problém s fašismem,” vypočítává.

“Mám ale pocit, že na Slovensku existuje silná opozice, která s negativními vlivy aktivně bojuje a nebojí se je zesměšňovat, příkladem je satirická stránka Zomri. Fašisty jsme už zvládli potlačit a máme slušného, proevropského prezidenta, z čehož mám velkou radost,” vyjmenovává Hrivnáková.

Na vlnu “hejtů”, tedy nesnášenlivých komentářů, je dvojice, která se prací s publikem v marketingu a médiích živí, připravená. “Nejlepší by bylo, kdyby na nás také složili nějakou píseň a komunikovali bychom takto prostřednictvím hudby, to by bylo sympatičtější pro obě strany,” míní Grygar.

Když přijde řeč na autorská práva, zmiňuje úsměvný paradox: existuje čerstvý zákon o “fair use”, díky kterému se dá původní hudba využívat zdarma v tom případě, že výsledek originální verzi nějakým způsobem posune. “Tento zákon podepsal prezident Miloš Zeman, takže mu tímto děkuji,” uzavírá Lukáš Grygar.

V Česku poprvé vystoupí Kamasi Washington. Spoluhráč Kendricka Lamara míchá jazz a hip hop

V Česku poprvé vystoupí Kamasi Washington. Spoluhráč Kendricka Lamara míchá jazz a hip hop

Tenorsaxofonista a skladatel Kamasi Washington, který úzce spolupracoval s raperem Kendrickem Lamarem a dnes je považován za velký objev americké jazzové scény, vystoupí 23. května v pražském Divadle Archa. Půjde o jeho koncertní premiéru v Česku.

Prvních sto vstupenek za 890 korun bude v Arše k zakoupení od středy, informovali pořadatelé Respect Festivalu, pod jehož hlavičkou se vystoupení uskuteční.

Šestatřicetiletý Washington se na západoamerické scéně etabloval roku 2004, kdy natočil album se spolužáky z Kalifornské univerzity v Los Angeles – dnes vyhledávaným pianistou Cameronem Gravesem a basistou přezdívaným Thundercat, který vloni koncertoval v pražském Lucerna Music Baru.

Washingtonova velká chvíle přišla roku 2015, kdy s některými svými spoluhráči účinkoval na přelomovém albu To Pimp a Butterfly rapera Kendricka Lamara. Politicky angažovanou desku, která míchala rap s jazzem i funkem a osobitě vyprávěla o současné situaci černochů v USA, saxofonista také zaranžoval.

Album v Americe vzbudilo mimořádný ohlas. Hlásil se k němu tehdejší prezident Barack Obama, raper Lamar i jeho spoluhráči se stali osobnostmi hnutí Black Lives Matter, jejich vystoupení patřilo k vrcholům loňských cen Grammy.

Z toho všeho těžil také Kamasi Washington, který ve stejné době vhodně odstartoval sólovou dráhu – krátce po vydání Lamarova alba zveřejnil svůj vlastní debut, trojalbum The Epic čítající dohromady téměř tři hodiny.

Deska hned vyskočila mezi nejprodávanější tituly žebříčku Billboard a saxofonistovi zajistila takřka nepřetržitý zájem médií.

Hudebník jej rychle zužitkoval a naplánoval dlouhá turné po USA, Evropě i Japonsku, jejichž součástí byla vystoupení na festivalech Glastonbury ve Velké Británii, Coachella v USA či barcelonské Primaveře.

Výrazně Washingtonovi pomohlo, že své album vydal na značce Brainfeeder populárního producenta Flying Lotuse. Vyhnul se tak zařazení do škatulky jazz a získal angažmá v místech, kde běžně účinkují rockeři či rapeři – zkrátka mimo okruh jazzklubů.

“Už dorostla generace jazzových hudebníků, kteří vyrostli s hiphopem. Dospívali jsme s rapery a dýdžeji, jejich hudba nás provází celý život. Rozumíme stejně dobře J Dillovi a Dr. Dremu jako Mingusovi a Coltraneovi,” srovnává Washington známé postavy rapové scény a jazzové historie.

Vloni v září saxofonista vydal druhou nahrávku nazvanou Harmony of Difference. Obsahuje hudbu, kterou složil pro bienále umění ve Whitneyho muzeu amerického umění. Některé v květnu zazní také na pražském koncertu.

Například hudební časopis Pitchfork vyzdvihl, jak velkolepě působí Washingtonova aranžmá. Saxofonista vytváří hudbu, která je zároveň hluboká, oduševnělá i posluchačsky přístupná, napsal magazín.

Britský deník Guardian dokonce Washingtona označil za ikonu nejmladší jazzové generace.

Po 50 letech změna. Izraelské filharmoniky opouští Zubin Mehta, nastoupí mladý dirigent Shani

Po 50 letech změna. Izraelské filharmoniky opouští Zubin Mehta, nastoupí mladý dirigent Shani

K ojedinělé generační výměně dojde v čele Izraelské filharmonie, kterou od roku 1969 dirigoval slavný indický rodák Zubin Mehta. Ve středu management oznámil, že jedenaosmdesátiletého Mehtu v roli šéfdirigenta nahradí osmadvacetiletý Lahav Shani. Podle deníku New York Times Mehta opustí funkci v říjnu 2019, Shani naplno nastoupí rok poté.

Mladého Izraelce, jenž podobně jako kdysi Daniel Barenboim paralelně rozvíjí dirigentskou i klavírní dráhu, už zná také zdejší publikum. Předloni Shani dirigoval Českou filharmonii v Dvořákově síni Rudolfina, na programu měli Beethovenovu Šestou.

Předseda správní rady izraelského tělesa Yoel Abadi uvedl, že pro Lahava Shaniho hlasovala “velká většina” filharmoniků. “Tento orchestr určoval můj hudební vývoj od raného dětství,” poděkoval Shani, jenž s Izraelskou filharmonií prvně účinkoval jako klavírní sólista roku 2007. Před pěti lety dirigoval zahajovací koncert její sezony.

Shani tak nyní udělal další významný krok ve své čím dál slibnější kariéře, která začala, když v Bamberku před pěti lety vyhrál Mezinárodní dirigentskou soutěž Gustava Mahlera. Letos v září Shani vystřídá Yannicka Nézeta-Séguina v roli šéfdirigenta Rotterdamského symfonického orchestru, od loňského podzimu je zároveň hlavním hostujícím dirigentem Vídeňských symfoniků.

Zubin Mehta u Izraelské filharmonie působil jako takzvaný hudební poradce od sezony 1968/1969. Osm let nato byla tato pozice přejmenována na šéfdirigentskou a za další čtyři roky bylo Mehtovi řečeno, že orchestr si přeje, aby jej dirigoval celý život.

Nakonec ho Mehta řídil téměř půlstoletí, přestože se například nikdy nenaučil hebrejsky. Hovoří však německy a domluví se v jidiš.

V čele orchestru zažil mimo jiné 80. léta, kdy Sovětský svaz dovolil statisícům ruských Židů emigrovat do Izraele. “Ruští hudebníci jsou zpravidla výteční, zejména hráči na smyčcové nástroje. Spousta z těch, kteří tehdy uprchli do Izraele, skončila u nás ve filharmonii,” vzpomínal Mehta později.

S Izraelskými filharmoniky absolvoval přes tři tisíce vystoupení včetně několika, jež prolomily tabu – například když filharmoniky přiměl koncertovat nedaleko někdejšího koncentračního tábora Buchenwald.

Nikdy se naopak Mehtovi z politických důvodů nepodařilo naplnit dávný sen, aby Izraelská filharmonie uspořádala turné po sousedních arabských zemích.

Délka Mehtovy spolupráce s jedním tělesem je ve světě klasické hudby takřka nevídaná. Stejně dlouho, tedy padesát let, působil snad jen Willem Mengelberg u nizozemského Royal Concertgebouw Orchestra v letech 1895 až 1945. Půstoletí vydržel Jevgenij Mravinskij u Leningradské filharmonie, kterou vedl od roku 1938 do roku 1988.

Zubin Mehta se narodil v Bombaji roku 1936, tedy ve stejné době, kdy byla pod názvem Palestine Orchestra založena také dnešní Izraelská filharmonie.

S taktovkou Mehta debutoval roku 1958, v dalších letech působil jako šéfdirigent Montrealského symfonického orchestru. Šestnáct let vedl Losangelesou filharmonii, kterou z regionálního orchestru povýšil na špičkové, mezinárodně uznávané těleso. Třináct roků byl šéfdirigentem Newyorské filharmonie, později vedl Státní operu v Mnichově a tím i Bavorský státní orchestr.

Dnes se na univerzitě v Tel Avivu mimo jiné věnuje hudebně-vzdělávacímu programu, v jehož rámci členové Izraelské filharmonie učí studenty z měst osídlených převážně Araby. “Jednou se členem Izraelské filharmonie stane také izraelský Arab,” prorokuje dirigent.

Na počátku 90. let minulého století Mehta jako první řídil koncertní show Pavarottiho, Dominga a Carrerase zvanou Tři tenoři. Roku 2012 obdržel prezidentskou medaili od tehdejší izraelské hlavy státu Šimona Perese za mimořádný přínos izraelské kultuře.

Několikrát rovněž Zubin Mehta účinkoval v někdejším Československu a samostatné České republice. V hlavním městě byl poprvé roku 1962, kdy na Pražském jaru dirigoval orchestr Václava Smetáčka, později například s Českou filharmonií uvedl Beethovenovu Devátou ve svatovítské katedrále nebo při sólových koncertech doprovodil Ivana Moravce a Václava Snítila.

Naposledy před čtyřmi roky Mehta přivezl Izraelskou filharmonii na festival Dvořákova Praha, na programu měli Beethovena, Mozarta a Strausse. Na téže přehlídce Mehta roku 2012 vystoupil se Staatskapelle Dresden.