Recenze: Pražské snímky Davida Gaberleho ukazují, že i banální se může proměnit v jedinečné

Recenze: Pražské snímky Davida Gaberleho ukazují, že i banální se může proměnit v jedinečné

Na okamžik, kdy jsem poprvé uviděla fotky Davida Gaberleho, si pamatuji, jako by to bylo včera. Našla jsem v nich obrovské množství energie, úsilí a něco víc… To něco víc jsem však musela rozkódovávat delší dobu, protože to souviselo s fotografovou osobností.

David Gaberle je nesmírně pečlivý, precizní a přemýšlivý člověk. Všechno to lze v jeho fotografiích nalézt. Možná to neuvidíte na první pohled, když se však na jeho fotografie díváte delší dobu, studujete je, pak v nich objevujete zcela nové roviny vaší schopnosti vnímat, uvažovat a vidět svět kolem sebe takový, jaký je – zastavený v banálním okamžiku plném dokonalosti.

Gaberleho fotografie jsou většinou mnohovrstevnaté a skrývají spousty vizuálních linek, které čekají na objevení. Pokud jsou méně komplikované, pak v sobě často ukrývají významnou hru světel a bez jakýchkoliv zbytečných řečí člověku dovolují nalézt krásu v obyčejnosti a všednosti.

Když jsem se dozvěděla o tom, že se chystá jeho první velká samostatná výstava v Centru architektury a městského plánování, byla jsem napjatá. Nešlo nemít ta nejvyšší očekávání.

Věděla jsem, že aby je autor naplnil, musí přijít s něčím výjimečným. Když jsem pak zjistila, že zde bude vystavovat fotky Prahy, mé očekávání se ještě umocnilo. Před pár lety, když jsem s ním dělala první rozhovor, zmínil se o tom, že v Praze nefotí moc rád. Říkal, že všude jsou rušivé značky a billboardy… a Praha mu celkově nepřipadala příliš fotogenická.

Jenže, on sám ví, že fotogeničnost není ničím jiným než úhlem pohledu. A když někde není vidět na první pohled, musí se hledat. Jenže to nejde jen očima. David Gaberle, který vystudoval antropologii, podle mě dokáže to všechno vnímat s mnohem větší intenzitou než kdokoliv jiný. Vzhledem k tomu, s jakou vášní se street fotografii věnuje, bylo zcela zřejmé, že se do duše Prahy dokáže profotit a že vznikne jedinečný soubor o městě, které se stalo jeho osobní výzvou.

Gaberle se s ní vypořádal mistrovsky. Perfektně pracuje se světlem, barvami i liniemi domů v pozadí. Hledá vztahy mezi jednotlivými prvky svých fotografií. Vytváří zcela nové vazby, které se nevztahují jen k dominantním objektům.

Stejně důležité jsou pro něj detaily i souhra fotografií jako celku. Jeho snímky jsou plné jemnocitu, mluví tichou řečí, prostupují do vašeho nitra a nenásilně jej obohacují. Nenutí vás klást si otázky a hledat na ně odpovědi, díváte se na dílo, které vás pohltí a které s vámi souzní. Vytvořil harmonický celek, který dohromady funguje jako symfonie barev, tónů, výrazů tváří, linií, struktur a dynamiky města, žijícího si svým životem.

Gaberleho fotografie ze souboru Na Prahu navíc významně obohacuje i jejich prezentace. Obrovské projekce, tmavé prostory, perfektní tisky a nasvícení. Souhra jednotlivých děl, návaznost, celková kompozice, tohle všechno je naprosto precizně zpracováno.

To vše pozvedá Gaberleho dílo na novou úroveň. V Čechách tak máme konečně k vidění výstavu fotografií v moderním duchu, který pro českého diváka není běžný a ohraný. 

Banální okamžiky města Prahy se díky Davidově schopnosti bravurního pozorovatele proměnily v něco, co ve vás přetrvá ještě dlouhou chvíli. Banální se proměnilo v jedinečné.

O výstavě

Výstava fotografií Davida Gaberleho s názvem Na Prahu v Centru architektury a městského plánování (Vyšehradská 51, Praha 2) je veřejnosti přístupná zdarma do 27. února každý den kromě pondělí od 9 do 21 hodin.

Michal Fanta: český fotograf, který se dostal až do australských učebnic vizuálního umění

Michal Fanta: český fotograf, který se dostal až do australských učebnic vizuálního umění

Michale, jak jste se vlastně dostal k fotografii?

Mohly mi být tak tři nebo čtyři roky, když se přede mnou doma ve skříni v podstatě náhodou objevila filmová zrcadlovka. Neviděl jsem ji poprvé, ale tehdy mě nikdo při jejím opatrném prohlížení nehlídal. Moc se mi líbila a něco mě k ní neustále přitahovalo. Ačkoliv jsem neměl ani ponětí, jak funguje, zaujatě jsem se skrz hledáček díval na své okolí.

O pár let později mi Ježíšek pod stromeček nadělil můj vlastní aparát. Byl jsem z něj nadšený. Vyfotil jsem každého, kdo se ocitl před objektivem. Pak jsem  kameru otevřel a všem jsem předvedl film i funkci závěrky. 

Myslím, že se mi snažili říct, že bych jej neměl otevírat, ale na to já neslyšel… Asi si umíte představit, jak jsem byl překvapený, když děda, který měl tehdy doma temnou komoru, přišel se slovy, že na filmu nic nenašel! Vůbec jsem tomu nerozuměl. A třebaže bylo všech mých prvních dvacet čtyři černobílých fotek nenávratně ztraceno, do dnešního dne, aniž bych věděl proč, si je všechny pamatuji.

Kdy jste se poprvé setkal s digitální zrcadlovkou?

To už jsem fotil pro školní časopis. Tehdy se ještě nefotilo na paměťové karty, ale na diskety s kapacitou 1,44 MB. Mohlo mi tehdy být asi třináct a takovou kreativní svobodu jsem do té doby nezažil. Člověk mohl fotit úplně všechno a stisk spouště nebyl drahý. I proto jsem si o dva roky později koupil svůj vlastní digitál a po maturitě se dočkal i první zrcadlovky. A pak už to šlo jak sněhová koule.

Čím vás oslovila street fotografie?

Svou nedefinovatelností, svobodou a komplexností. Z mého pohledu v sobě kombinuje řadu fotografických žánrů. A je to úžasný způsob, jak se jako fotograf neustále rozvíjet a zároveň zachytit dobu, ve které žiji. Na ulici není mnoho času na přemýšlení, všechno se neustále mění a situace se nedají opakovat. Člověk si tím perfektně vyčistí hlavu.

Máte nějaké fotografické vzory?

Nepamatuji si, že bych někdy chtěl být jako ten nebo onen fotograf. Máma mě vychovala k tomu, abych šel svou vlastní cestou, abych byl sám sebou, a ne někým jiným. Existuje však řada fotografů a fotografek, kteří mou tvorbu ovlivnili, z jejichž přístupu k focení i tvorby jsem se inspiroval.

Abych ale nebyl příliš abstraktní; doposud jsem se v rámci dokumentární a street fotky naučil asi nejvíce od Antonína Kratochvíla, jehož vliv je v mé dokumentární tvorbě pravděpodobně nejzřetelnější.

Párkrát jsem vás viděla na nějakém workshopu či kurzu, proč je podle vás dobré se jich účastnit?

Člověk se má stále co učit. V České republice je bohužel jen málo opravdu dobrých fotografických workshopů, takže má účast byla spíše kvůli příležitosti k navazování nových kontaktů.

Vaše street fotky jsou výhradně černobílé, proč?

Barevná a černobílá fotka jsou z mého pohledu dvě samostatné fotografické disciplíny. Každá má svá specifika, vyvolává v divákovi jiné emoce a upozorňuje na něco jiného. Barva by měla mít na fotografii své místo a přidávat jí na hodnotě – alespoň to učil pan profesor Vojtěchovský. Když fotím na ulici, mnohem častěji vidím černobílé scény. Spoušť pak tisknu s vědomím, že výsledné fotografie budou černobílé. Černobílá mi pomáhá lépe sdělit to, co chci svou dokumentární tvorbou říct.

Hlavním námětem vašich fotografií jsou lidé, co vás na nich obvykle zaujme jako první – je to vzhled či emoce?

Hlavním námětem mých fotografií je život, a tedy jak vzhled, tak emoce. Každý z těchto elementů má něco do sebe, nicméně za léta focení na ulici mohu říct, že situace bez emocí mě jen zřídka baví fotografovat.

Jakému typu lidí na ulici věnujete svou pozornost?

I když jsou na všech mých street fotkách lidé, nehrají vždy hlavní roli. Někdy je to o člověku, jindy o situaci, vždy ale o životě. Vyhraněný typ člověka nemám, zajímá mě autenticita a také to, co fotografie v lidech, kteří se na ni budou dívat, vyvolá, co jim řekne a co jim v ideálním případě dá. Asi bych řekl, že více než konkrétní typ člověka mě na ulici zajímá příběh a atmosféra, s jejichž pomocí se mi podaří diváka v jeho běžném dni zastavit, přimět ho k zamyšlení a třeba i k něčemu pozitivnímu inspirovat.

Co vás tedy přiměje k tomu stisknout spoušť?

Ve většině případů fotografuji to, co mě mile zaujme.

Jakou techniku používáte?

Na ulici fotím nejčastěji s ohnisky 20 mm a 28 mm (přepočteno na kinofilm).

To znamená, že jste lidem docela blízko, nevymstilo se vám to někdy?

Nejde mi o to, abych ulovil každou fotku. Při fotografování na ulici se snažím být co možná nejvíce empatický a respektovat, když si někdo nepřeje, aby byl fotografován. Zatím mám s lidmi neutrální až pozitivní zkušenost.

Prezentujete jen ostré fotky nebo je pro vás hodnota fotografie dána i něčím jiným než jen technickou dokonalostí?

Nedílnou součástí dobré fotografie je přirozenost, a protože člověk není přirozeně dokonalý, jeho snaha o dokonalou fotku má přehnanou tendenci vést k vyumělkovanosti. A to nechci. Na druhou stranu technická “dokonalost” má ve fotce své místo. Patří do teorie a laboratoře, ale tam už přestáváme mluvit o umění. V přirozenosti a nedokonalosti je krása a také je v nich mnohem snadnější vidět duši.

Michale, provozujete fotografický server, jaký je jeho účel a kdy jste s ním začal?

Úkolem bylo vyvrátit mýtus, že dobrá fotografie musí být technicky dokonalá a že musí být vytvořena jen s tím nejlepším a nejdražším vybavením. Od roku 2010 do roku 2016 jsem tedy několikrát za týden publikoval rozhovory s amatérskými a profesionálními fotografy z různých koutů světa a psal různé úvahy na toto téma. Podařilo se mi jich publikovat přibližně 1150.

Myslím, že se mi docela dařilo ty nesmysly, které se objevovaly na českých fotografických fórech, trochu narušit.

Proč vaše fotografie nemají konkrétní názvy?

Pokud se nejedná o reportážní fotografie politicky citlivých událostí, které by mohl někdo špatně pochopit a na jejichž základě by mohlo dojít k negativním následkům, tak v popisky nevěřím. Dobrá umělecká fotografie je podle mě jako dobrý vtip – když je musíme vysvětlovat, pravděpodobně nejsou tak dobré, jak jsme si mysleli. Navíc pro mě je mnohem zajímavější poslouchat, co ostatní v mých fotkách vidí, než abych jim textem říkal, co si mají myslet.

Není čas fandit. Olympiády jsou pro fotografa krásné a zároveň stresující, říká Herbert Slavík

Není čas fandit. Olympiády jsou pro fotografa krásné a zároveň stresující, říká Herbert Slavík

Herberte, na olympiády jezdíte fotit od roku 1992, v čem se za tu dobu nejvíce změnily?

Jednak se proměnily v mnohem komerčnější akci, než původně byly. Zlom podle mě přišel na letní olympiádě v Atlantě (1996). I když jsou tam zakázány reklamy a přestože se o olympiádách často mluví, jako by to byla soutěž amatérských sportovců, komercionalizace je obrovská.

Za šestadvacet let, co je fotím, se hry proměnily i z pohledu mé práce. Na začátku jsme ještě fotili na klasický kinofilm, brzy ovšem přišla digitální revoluce.

Jak vypadalo vaše první olympijské focení?

Moje první olympiáda byla zimní, v Albertville 1992. Bylo to naposledy, kdy se zimní i letní olympijské hry (tehdy v Barceloně) uskutečnily v jednom roce. Když jsem teď procházel archiv fotek, zjistil jsem, že právě v Barceloně jsem fotil ještě na černobílý film. Třeba vítězství oštěpaře Jana Železného mám vyfotografováno černobíle.

Tou dobou ale začínala nová éra, fotky už se skenovaly z negativů a posílaly do redakcí digitálně, prostřednictvím agentur. Fotoaparáty jsme však měli stále klasické, na film. A stále tam byl poměrně zdlouhavý proces vyvolávání filmu a následného odesílání fotky.

Kdy vlastně do sportovní fotografie vstoupily digitální zrcadlovky?

Poslední olympiádou, kde jsem pracoval ještě s filmem, bylo Nagano 1998. Dodnes na to vzpomínám jako na neuvěřitelný pracovní zápřah. Po finále hokeje (česká reprezentace tam vybojovala zlato) jsem jel rychle na hotel. V koupelně jsem měl připravenou vývojnici, rychle jsem musel vyvolat barevné filmy, abych mohl poslat fotky do redakce.

Na olympiádách byly pro novináře samozřejmě vždy k dispozici fotolaby, kde filmy vyvolávali, ale čekalo se na to tři až čtyři hodiny. To jsem si tehdy nemohl dovolit. Vyvolané negativy jsem pak naskenoval a odeslal přes notebook.

A právě v Naganu nastal ten zlom, Canon tam totiž představil ve spolupráci s Kodakem první profesionální digitální zrcadlovku.

Jak vypadala?

Měla rozlišení dva megapixely a stála půl milionu. Na olympiádu v Sydney v roce 2000 už jsem odjížděl právě s touto dvoumegovou digitální zrcadlovkou.

Nevadilo vám, že snímky z digitálního fotoaparátu byly v počátcích méně kvalitní, než kdybyste fotil na film?

Já jsem s tím nikdy neměl problém, ale je pravda, že spousta kolegů odmítala digitální fotoaparáty ještě další čtyři nebo pět let, protože kvalitou nemohly soupeřit s filmem.

Velké tiskové agentury vždycky vyvěšovaly v tiskových střediscích na olympiádách velké metrové zvětšeniny těch nejlepších fotografií. Bylo to tak i v Sydney. Samozřejmě, že na těch dvoumegových snímcích byly při takové velikosti vidět pixely, ale nevadilo mi to.

Pixely byly vidět i na titulních stranách prestižních magazínů jako Newsweek, Time nebo Sports Illustrated. Ale já jsem to považoval za něco takového, jako bylo u černobílého filmu zrno. Byl to nový prvek, ale nerušil mě.

Jak vypadá den fotografa na olympijských hrách?

Já vždycky říkám, že jsem nikdy nepracoval víc než na olympiádách. Když už tam člověk je, chce toho stihnout co nejvíce. Soutěže běží v podstatě od rána do večera a není výjimkou, že sportoviště jsou od sebe vzdálená i dvě hodiny cesty autobusem nebo vlakem. Na místě musíte být v dostatečném předstihu.

Takže vyrazíte ráno, den strávíte focením a přesuny mezi areály. Večer se pokračuje halovými sporty, jako je třeba hokej nebo krasobruslení. V poslední době fotografuji pro Český olympijský výbor, takže nemusím – tak jako mnozí z mých kolegů – posílat fotky do redakce už v průběhu dne. Posílám je každý den večer, už během olympiády se z nich připravuje kniha. Předtím, než snímky odešlu, je ještě dvě až tři hodiny zpracovávám.

Zdá se, že toho během olympiády moc nenaspíte.

Po těch letech, co olympiády fotím, už vím, že na spánek vám zbude tak čtyři až pět hodin denně. A to po dobu tří týdnů. Je to hodně náročné, už během druhého týdne člověk vidí kolegy, jak využívají každou chvíli volna, aby trochu dohnali spánkový deficit. Jde to hlavně během přesunů autobusem nebo vlakem mezi sportovišti, ale občas vidíte, že si někdo zdřímne klidně i v tiskovém středisku, když zrovna může.

S jakým předstihem musíte být třeba na trati sjezdového lyžování, abyste měl dobré místo na fotografování?

Pokud chci mít pěkné místo, musím tam být minimálně dvě hodiny před závodem. A bývá to poměrně náročné i fyzicky, často je potřeba mít s sebou lyže, abyste se tam vůbec dostali. Na vybraném místě pak musíte zůstat až do konce závodu, pohybovat se po trati během závodu nesmíte.

Dříve to bylo jednodušší, nyní už se přímo k trati dá dostat hůře. Stává se z toho privilegium vyhrazené jen pro velké tiskové agentury, protože fotografů je na OH hodně, bývá jich akreditováno několik stovek a všichni samozřejmě nemohou mít volný pohyb, takže jste odkázán pouze na vymezené prostory, většinou v cíli.

Co máte s sebou za techniku?

Rád fotím detaily, takže dlouhou dobu byla mým nejoblíbenějším objektivem šestistovka (velký teleobjektiv). Je však opravdu hodně těžká a pro lyžování, které mám rád, také docela nepraktická, protože se s ní v podstatě nedá pracovat bez “nohy” (fotograf ji musí mít podepřenou monopodem, což je takový jednonohý stativ). I proto si poslední léta beru spíše pětistovku, která je lehčí, pohotovější a mám vyzkoušeno, že s ní dokážu fotit “z ruky”.

Berete si jenom tu pětistovku, což je stále poměrně velký teleobjektiv, nebo máte ještě další objektivy a fotoaparáty?

Pokud pracuji v náročnějším terénu a musím třeba sjíždět na lyžích někde k trati, snažím se výbavu omezit na minimum. V batohu mám fotoaparát a tu pětistovku, samozřejmě náhradní baterku, protože ty se v zimě vybíjejí velice rychle, a dostatek paměťových karet. Většinou si beru ještě jeden objektiv, buď širokoúhlý, nebo menší teleobjektiv – podle toho, kam jdu zrovna fotit.

Liší se vybavení, když jdete fotit lyžování a když míříte třeba na hokej?

Většinou ráno vyrazíte a pak už jedno focení navazuje na druhé, takže jezdím celý den s jednou výbavou. Když vím, že večer půjdu ještě na hokej, beru si toho s sebou o něco víc. Ale na druhou stranu vím, že i na hokeji potřebuji především ten teleobjektiv. Pokud chci fotit kromě detailů i celky, beru si ještě druhý fotoaparát nebo mám stále malý kompakt, který už je kvalitou srovnatelný se zrcadlovkou. Používám ho také jako takový fotografický zápisník.

Jak moc se mezi fotografy bojuje o místa? A mají přednost velké agentury?

Bojuje se hodně, samozřejmě. Fotografové pracující pro velké agentury, jako je Getty nebo Reuters, mají jiné označení a smí v podstatě všude. Třeba při rychlobruslení mohou být i na ploše uprostřed stadionu, která je jinak vyhrazena jen pro závodníky. Ostatní místa, která zbývají pro akreditované fotografy, jsou samozřejmě omezená.

Pokud jde o opravdu atraktivní událost, jako je třeba finále hokeje nebo krasobruslení, jsou místa pro fotografy dokonce na lístky. To proto, aby se nestalo, že se tam pohrne třeba pět set fotografů najednou.

Když už stojíte na nějakém zajímavém místě, je mezi fotografy řevnivost a konkurenční boj, nebo si spíše vycházíte vstříc?

V posledních letech jsem se nesetkal s tím, že by došlo k nějaké strkanici nebo hádce. Často se s kolegy potkáváme na podobných akcích, za tu dobu už se mnozí z nás mezi sebou znají, takže si často vycházíme vstříc. Pohlídáme si navzájem věci, když je potřeba, pohlídáme místo. A navíc jsou všichni po určité době na olympiádě už tak unavení, že ani nemají sílu se nějak moc strkat.

Když jsme se bavili nad vašimi snímky, zmínil jste, že se za ty roky hodně změnily sporty i podmínky, za kterých fotografujete.

Tak, jako se mění všechno kolem nás, mění se i sportovní disciplíny, používané materiály i vybavení sportovců. Dříve se hodně venkovních sportů odehrálo ve dne, poslední trend je však takový, že se přesunují na večer a sledujete je za umělého osvětlení. Jde třeba o biatlon, freestylové disciplíny nebo skoky na lyžích.

Tím se mění i přístup fotografů. Dříve jsme pracovali více s denním světlem, se stínem, hlídali jsme si, jak jde slunce, a byli naštvaní, když bylo zataženo. To jsme si dokonce říkali, že pokud zrovna nebylo nutné pořídit nějakou extra důležitou zpravodajskou fotku, nemá skoro ani cenu fotit, protože výsledek bude nevýrazný, “placatý”, jak se říká mezi fotografy. 

Asi se hodně změnila i sportoviště.

Stadiony pro zimní sporty dnes vypadají jako vesmírné stanice, všude jsou světelné rampy. V Soči jsme si v žertu říkali, že aby to tam všechno rozsvítili, musí snad mít pro to vyčleněnou jednu celou elektrárnu.

Samozřejmě to má něco do sebe, ale vytratilo se to, co jsem měl rád – s oblibou jsem na snímcích pracoval s krajinou v pozadí.To už teď nejde, ztrácí se ve tmě. Změna je poznat dokonce, i když fotíte ve dne. Všude jsou osvětlovací stožáry, takže se velmi těžko hledá místo, kde budete mít na snímku čisté a ničím nerušené pozadí.

Fotil jste ohromný triumf českých hokejistů v Naganu. Jak se v takové situaci, když jde o olympijské zlato, dá skloubit fandění a práce?

Musím říct, že už jsem si za ta léta zvykl na to, že v podstatě nefandím. Jsem zabraný do práce a v Naganu – nebo i u jiných sportovců s ambicí na medaile – jsem cítil spíš stres než fanouškovské nadšení. V takových chvílích víte, že prostě musíte přinést dobrou fotku, že nesmíte propásnout radost vítězů a jejich emoce, protože přesně takovou fotku po vás budou chtít.

Když v Soči Eva Samková aspirovala na zlato ve snowboardcrossu, musel jsem si třeba při práci pořád dávat pozor, co se děje v prostoru cíle. Musíte tam totiž být s dostatečným předstihem a zabrat si místo, ze kterého se dá dobře vyfotit dojezd i vyhlašování těch nejlepších. Takže si to musím naplánovat tak, abych všechno stihl.

Stane se vám, že se občas nepovede důležitá fotka a je třeba neostrá?

Samozřejmě se to stane. Problém je to třeba u sjezdu na lyžích, kde máte jenom jeden pokus. U sjezdového lyžování se často fotí skoky, které jsou pro tuto disciplínu typické. Stojíme pod skokem, nevidíme tedy za hranu. Většinou jsme domluveni s některým z pořadatelů nebo trenérů na trati, že nám dají vědět, třeba zařvou nebo zapískají, když někdo jede. Jenže horizont může být široký i dvacet metrů a vy netušíte, kde přesně se vám závodník nakonec vynoří. Je to taková střelba, stane se, že to člověk netrefí. Máte jediný pokus, takže se může přihodit i to, že nemáte nafoceného vítěze. I mně se to stalo.

Který sport fotografujete nejraději?

Asi lyžování. Já sám rád lyžuji nebo lezu po horách, takže v lyžování se pro mne spojuje příjemné s užitečným –  nebo spíše příjemné s příjemným, protože i focení beru pořád jako zábavu, ne jako povinnost. Kochám se na horách a zároveň u toho fotím.

Teď fotíte pro Český olympijský výbor. Knihy, na kterých pracujete, vychází vždy velice brzy po olympiádě. Jak se to dá tak rychle stihnout?

Fotky každý den po skončení soutěží posíláme grafikovi, který už na knize pracuje. V Praze pak také průběžně připravují výsledkové statistiky. Knížka se tiskne na etapy, první blok jde do tisku už po úvodním týdnu olympiády. Knihu je potřeba dostat k čtenářům maximálně do pěti dnů po olympiádě.

Jedna otázka, která může zajímat fotografy: Fotíte ve formátu raw, nebo jpeg?

Záleží na situaci, ale většinou spíše volím jpeg. Raw samozřejmě nabízí plná data, ze kterých můžete při úpravě fotky vytěžit maximum možného, jenže já sportovní fotky moc neupravuji, takže raw v podstatě ani nepotřebuji, jpeg mi obvykle stačí.

Pokud vím, podobný přístup má mnoho sportovních fotografů i fotografů ve zpravodajství.

Výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy to místo či událost mají ambici přesáhnout sportovní fotografií, ať už výtvarností scenérie, nebo výjimečností situace. V takových případech si fotoaparát přepnu a zapisuji snímky do rawu i jpegu zároveň. Ale dělám to opravdu výjimečně.

Dokážete si olympiády pořád užít, i po těch letech, co na ně jezdíte?

Olympiáda byla vždycky můj sen, odmalička jsem sportoval a také moje profesionální kariéra odstartovala v osmdesátých letech sportovní fotografií, spolupracoval jsem tehdy s časopisem Stadion.

Stejně jako je olympiáda vrcholem pro sportovce, vždy byla vrcholem i pro mne coby fotografa. Nemám to přesně spočítané, ale jedu teď myslím už na patnáctou olympiádu a pořád je to pro mě výjimečná událost – a těší mě, že tam můžu být.

Tajemná Praha. Pokud ji chcete vidět v plné kráse, musíte si přivstat, říká fotograf Richard Horák

Tajemná Praha. Pokud ji chcete vidět v plné kráse, musíte si přivstat, říká fotograf Richard Horák

“Miluji své rodné město Prahu, a proto ji tak rád fotím. Nejsem vysloveně ranní ptáče, ale pokud chcete vyfotit Prahu v plné kráse, musíte jí složit poklonu tím, že k ní přijdete v době, kdy se rozednívá, kdy je po ránu mladá, nádherná a ochotná vám svoje kouzlo ukázat alespoň na krátký okamžik,” vysvětluje fotograf.

“Všude je klid, jen občas se pár opilců vrací odkudsi, ťukají si na čelo, když vás vidí se stativem, zazpívají a potácejí se dál… Fotím Prahu ráno i večer, zdola i shora. Snažím se hledat a občas i nacházím místa, odkud ještě není tolik okoukaná…” vyznává se Richard Horák ze své lásky k Praze.

Jeho výstava Tajemná Praha v Nikon Photo Gallery potrvá až do začátku března. Je průřezem autorovou tvorbou  a představuje soubor přibližně 60 fotografií. Jde o druhou Horákovu velkou výstavu, ta první se uskutečnila v Senátu České republiky v roce 2014.

Richard Horák vystudoval stavařinu, fotografovat se učil pouze jako amatér od svého otce a kolegů fotografů. Jeho velkým vzorem byl fotograf Prahy Jiří Všetečka.

Autor se od roku 2012 účastní soutěže Praha fotografická, kde každoročně získává za své fotografie ocenění. V témže roce začal fotografovat pro Arcibiskupství pražské a od roku 2015 fotí památky pro Pražskou informační službu. V říjnu 2017 se mu podařilo zvítězit s fotografií Tajemná Praha ve světové soutěži Trierenberg Super Circuit v rakouském Linci, kde získal zlatou medaili v kategorii Sunrise and Sunset.

Richard Horák je členem Asociace profesionálních fotografů České republiky a od roku 1985 až do dnešních dnů fotografuje pouze fotoaparáty Nikon.

O výstavě:

  • Název: Richard Horák – Tajemná Praha
  • Kde: Nikon Photo Gallery, Praha
  • Trvání: do 4. března 2018

Když se zpomalí čas. Snímky Vojtěcha Brtnického se vrací k taneční performanci u Národního divadla

Když se zpomalí čas. Snímky Vojtěcha Brtnického se vrací k taneční performanci u Národního divadla

Významné performerky tanečního divadla Miřenka Čechová a Sabina Seume se loni v létě objevily na piazzettě Národního divadla v kulisách zabydleného pokoje s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji než ve skutečnosti. Toto zamyšlení nad každodenní uspěchaností pak zachytil fotograf Vojtěch Brtnický na řadě snímků.

Deset z nich teď vystavuje na tomtéž místě, kde se performance původně odehrála. Výstava byla zahájena 1. února, a to opět tanečním vystoupením. V tomto případě bylo nazváno Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. K vidění bude ještě jednou, a to v den ukončení výstavy – 28. února v 17 hodin.

V prostoru piazzetty Národního divadla se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume.

Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž nonstop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat?

“Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Miřenka Čechová.

“Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a jen málo z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme,” říká fotograf Vojtěch Brtnický, který je jedním z z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. “Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda,” dodává. Současný tanec podle něj mnohem více vyzývá ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci.

Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo Česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec a mnoha dalšími.

Recenze: Canon 6D Mark II poráží svého předchůdce. Ale dokáže navázat na jeho slávu?

Recenze: Canon 6D Mark II poráží svého předchůdce. Ale dokáže navázat na jeho slávu?

Když přicházely na trh původní Canon 6D a Nikon D600, bylo focení plnoformátovým snímačem až na výjimky doménou profesionálů. Nabízely ho totiž jen drahé profesionální zrcadlovky. S těmito dvěma přístroji se ovšem cena dostala na úroveň, která už zaujala pokročilé amatéry a poloprofesionály. 

I přes své stáří jsou to fotoaparáty, kterými dodneška fotí spousta velmi dobrých autorů. Přestože nenabízí tolik funkcí jako dražší “profi” sourozenci, jsou ohromně oblíbené.

Vzhledem k pověsti a oblibě Canonu 6D už fotografové několik let čekali na následovníka. Canon si dal na čas. A když se konečně objevil vytoužený Mark II, strhla se lavina. Jenže jiná, než by se dalo čekat: první recenze na světových fotografických webech nebyly pochvalné. 

Vzhledem k tomu, že původní Canon 6D důvěrně znám, těšil jsem se, až budu moci porovnat oba modely, dělící od sebe pět let. Recenze je v tomto případě tedy ryze osobní.

Jaký tedy je Mark II?

Po čtrnácti dnech fotografování a srovnávání mohu říci (i přes všechny negativní poznámky, které jste už možná četli), že je to velice dobrý fotoaparát. V mnoha věcech výrazně předčí svého předchůdce, v dalších za ním přinejmenším nezaostává. Jenže, a to přiznávám už na začátku, jsou tady i mnohá “ale”.

Co se tedy podstatně zlepšilo?

Tak za prvé – Mark II má otočný, a navíc ještě i dotykový displej. Pro mnohé fotografy, s nimiž jsem se bavil, je to ohromné plus. Já otočný displej zase až tolik nevyužívám, takže tuto novinku tak vysoko nehodnotím, byť je samozřejmě příjemná.

Za druhé – Ohromně se vylepšilo zaostřování v případě, že ostříte přes displej, a ne přes optický hledáček. Původní 6D byl v takové situaci velmi, velmi pomalý, objektiv při lovení správného zaostření jezdil sem a tam, často zbytečně. Nový Mark II je rychlý a přesný – a navíc se dá místo, na které je potřeba zaostřit, určit dotykem na displeji. Podle mě je to největší přínos novinky. Displej pro kompozici často používají krajináři – a ti pocítí razantní změnu k lepšímu.

Za třetí – Mark II má vyšší rozlišení snímače. Nově je to 26 megapixelů oproti původním dvaceti. Subjektivně mám pocit, že fotky mají díky tomu o něco lépe vykreslené jemné detaily, ale zároveň se mi zdá, že rozdíl mezi 20 a 26 megapixely není ve výsledné kvalitě snímků nijak výrazný. Každopádně, pokud chcete dělat velké zvětšeniny (myslím tím přes metr velké), je každý megapixel navíc dobrý. I toto je tedy plus pro Mark II. 

Za čtvrté – Značné změny k lepšímu přineslo také video, ale to je zrovna věc, kterou od své zrcadlovky nijak nevyžaduji (samozřejmě na rozdíl od mnoha jiných fotografů a filmařů, pro které je to stěžejní záležitost). Ale na druhou stranu je potřeba říci, že podobně jako u dalších stejně drahých fullframe zrcadlovek nenajdete u Canonu 6D Mark II video v rozlišení 4K. A filmaři zde budou postrádat také výstup na sluchátka. 

To pro mne byly ty nejvýraznější změny.

Jsou tu i další pozitivní skutečnosti

Ale pojďme se podívat na další přednosti Canonu 6D Mark II:

Začnu trochu paradoxně. Jeho velkou předností je to, že se na při pohledu na jeho tělo oproti předchůdci nic nezměnilo. Drobné odchylky v designu samozřejmě najdete, ale podstatné je, že všechny ovládací prvky zůstaly na svém místě. Takže se fotograf nemusí nic nového učit. Prostě jde a fotí tak, jak byl zvyklý. 

A co je skvělé, ovládací prvky jsou stále dost velké na to, aby se dalo fotit i v rukavicích. Kdo měl někdy v ruce fotoaparát za deseti- či patnáctistupňového mrazu, tuší, jak je to výborná věc.

Navíc se objevilo nové tlačítko těsně vedle spouště, kterým se vybírají zaostřovací body, a je to opět vítaný pokrok. Zaostřovacích bodů přibylo, místo původních jedenácti je jich 49.

Jenže – Canon zřejmě použil modul z menší APS-C zrcadlovky 80D. Všechny nové zaostřovací body jsou tedy nahuštěné naprosto nelogicky uprostřed fotografované plochy. Pokud byste chtěli ostřit na věc, která je na okraji záběru, máte smůlu. Nezbude než zaostřit na střed a pak překomponovat záběr, jako za dávných časů filmových zrcadlovek, kdy to ani jinak nešlo.

Jak je to s focením za tmy a expoziční pružností? 

Právě to jsou věci, za které Canon Mark II sklízel v recenzích kritiku. Tak tedy: Je na tom zhruba stejně jako původní 6D. Nečekejte nic výrazně horšího, ovšem ani lepšího. Odchylky, které zaznamenaly testy (a někdy to bylo v neprospěch novinky), jsou tak malé, že jsem je při běžné práci se soubory RAW nevnímal. 

Takže je to vlastně všechno dobré, ne?

Ne, bohužel tak jednoduché to není, alespoň pokud jde o expoziční pružnost (tedy o schopnost zachytit co největší rozdíl mezi světly a stíny bez ztráty detailů). Zůstat na úrovni pět let starého modelu není žádná výhra.

Porovnání výřezů v originální velikosti si můžete prohlédnout a stáhnout zde.

Už poměrně starý Nikon D750 z roku 2014 je z tohoto pohledu lepší a stojí zhruba stejné peníze jako Mark II. A to už vůbec nemluvě o Pentaxu K-1 s 36 megapixelovým snímačem. Tady Canon zaostává. Nevycházím přitom z čísel v testech, ale ze své osobní zkušenosti s editací “raw” souborů z těchto fotoaparátů.

Porovnání výřezů v originální velikosti si můžete stáhnout zde.

Jen upozorňuji, že toto zaostávání není třeba brát nijak tragicky, Mark II dokáže podobně jako původní 6D dělat skvělé fotky.

Jak se to projevuje prakticky? Třeba v tom, že tam, kde budete s Nikonem a Pentaxem celkem v klidu fotit bez přechodového filtru pro ztmavení oblohy, na Canon ho budete muset nasadit, aby nebe nebylo přepálené (tedy zcela bílé, bez kresby v detailech).

Můžete to pocítit také v situaci, kdy budete chtít při úpravě fotky (např. v Lightroomu) výrazně zesvětlit tmavou část snímku či prosvětlit hluboké stíny. Tam toho konkurence dovolí více, než svede 6D Mark II – digitální šum se při úpravě fotek z Canonu zvýrazňuje podstatně dříve.

Velmi dobrý fotoaparát s ohromně silnou konkurencí

A jsme u podstaty toho, proč se zřejmě na 6D Mark II snesla kritika, přestože není vůbec špatný. Změnila se konkurence, a to prudce.

Nikon D750 (představen v roce 2014) poskytuje přinejmenším větší expoziční pružnost než zbrusu nový Canon 6D Mark II. Pentax K1 (z roku 2016) je technologicky zcela v jiném světě. Jen namátkou: rozlišení 36 megapixelů, skvělá expoziční pružnost, stabilizace obrazu na snímači, možnost výběru mezi klasickou a absolutně tichou elektronickou závěrkou (jejíž užívání navíc prodlužuje životnost fotoaparátu), možnost fotit s pomocí tzv. pixel shiftu záběry s ultravysokým rozlišením (výrazně vyšším než původních 36 Mpx). A to už se mluví o tom, že brzy přijde modernější model!

Navíc na trhu posiluje velmi dravé Sony se svými plnoformátovými bezzrcadlovkami řady A7, které jsou technologicky také v mnohém dál (např. A7 II. má 117 zaostřovacích bodů oproti 49 u Canonu, nejrychlejší čas závěrky 1/8000 oproti 1/4000 u Canonu).

Prostě – následník obdivovaného 6D přišel do světa, který je zcela jiný, než byl před pěti lety. 

Je možné, že si to Canon uvědomuje, a přesto volí tuto strategii kvůli takzvané segmentaci trhu (aby nekonkuroval svým vyšším modelům). Zřejmě sází na předpoklad, že fotografy pracující se starým 6D, pošilhávající po něčem lepším a novějším, nasměruje k vyššímu Canonu 5D Mark IV.

Jenže (vidím to na sobě i na mých přátelích, včetně fotografů z bohatých západoevropských zemí) to má poměrně zásadní háček. Původní Canon 6D je i přes své pokročilé technické stáří (5 let je ve světě fotoaparátů dost) stále velice dobrý. A mezi modely šestkové řady a vyšším 5D Mark IV je až příliš velký cenový rozdíl (nový 6D nyní seženete kolem 40 tisíc, 6D Mark II za něco přes 50 tisíc, zatímco 5D Mark IV stojí zhruba sto tisíc korun).

Pro koho tedy 6D Mark II je a pro koho není?

Určitě je to dobrý fotoaparát pro někoho, kdo je fanouškem Canonu a přechází z menšího formátu APS-C na takzvaný fullframe. Fotí velice dobře, má ovládání, na které jsou lidé pracující s Canony zvyklí (a které je podle mého názoru velmi dobře vymyšlené). Pokud do této skupiny patříte, recenzí na zahraničních webech, které v některých případech nedopadly příliš dobře, se bát nemusíte. 6D Mark II je velmi dobrá fullframe zrcadlovka pro pokročilé amatéry i poloprofesionály, schopná udělat špičkové snímky.

Pokud fotograf není vyhraněným fanouškem Canonu a přechází na plný formát, má spoustu jiných voleb a za stejné peníze může dostat – technicky vzato – o dost víc. Nebo se lákavých vymožeností nabízených konkurencí může vzdát a vsadit místo toho na robustnost a spolehlivost fullframů od Canonu a na jeho širokou nabídku objektivů.

A vyplatí se upgrade těm, kdo už fotí předchozím Canonem 6D? To záleží na tom, co čekají. Ti, kteří touží po výklopném dotykovém displeji, rychlejším ostření přes displej a po lepším videu, si musí zvážit, zda jim to stojí za investici kolem 50 tisíc korun. Majitele původního modelu 6D, kteří podobné věci nepotřebují, Mark II sice potěší, ale příliš neokouzlí, i když fotí stejně pěkně (nebo dokonce o i malou trošku lépe) jako jeho starší a slavnější bratr. (A opět upozorňuji, že jde o můj subjektivní názor.)

Canon 6D Mark II versus konkurence

(fullframové fotoaparáty se srovnatelnou cenou za tělo bez objektivu, ceny jsou orientační)

Canon
6D MkII.
Canon
6D
Nikon
D750
Pentax
K-1
Sony
A7 II
Cena 55 000 Kč 40 000 Kč 53 000 Kč 57 000 Kč 39 000 Kč
Do výroby 2017 2012 2014 2016 2014
Snímač 26 Mpx 20 Mpx 24 Mpx 36 Mpx 24 Mpx
Zaostř. body 45 11 51 33 117
Rychlost 6,5 sn./sec 4,5 6,5 4,4 5,0
Video full HD/60 full HD/30 full HD/60 full HD/60 full HD/60
Blesk ne ne ano ne ne
2x SD karta ne ne ano ano ne

33 fotek, které zahání zimu. Projděte se po Provence ve stopách spisovatele Petera Mayla

33 fotek, které zahání zimu. Projděte se po Provence ve stopách spisovatele Petera Mayla

Pokud jste četli Rok v Provence, zcela základní bibli milovníků jižní Francie, nemusíme vám autora bestsellerů Petera Mayla představovat. Pokud ne, možná jste viděli hollywoodský film Dobrý ročník, který natočil režisér Ridley Scott s oscarovým hercem Russellem Crowem v hlavní roli. I tento film vznikl podle jedné z knih Petera Mayla.

Mayle miloval Provence a přestěhoval se tam, když ukončil svou kariéru v reklamní agentuře. Už předtím psal knihy a traduje se, že po přesunu dlouho nemohl přijít na téma své novely. Což bylo poněkud nepříjemné, protože psaní se mělo stát jeho novým hlavním zdrojem obživy.

Jak píše britský deník Guardian, Mayle si prý jednou písemně postěžoval svému agentovi, jak nemůže najít téma a jaké svízele musí zvládat při opravách nově nabytého sídla v provensálské vesničce Ménerbes. A agent mu řekl: “Co vlastně hledáš? Dodej mi dalších 250 stran a já ti najdu vydavatele.”

Tak se zrodil celosvětový bestseller Rok v Provence, který probudil ohromný zájem o celou jižní Francii.

Mayle se po úspěchu knihy, ve které popisoval krásy Provence i soužití se svými francouzskými sousedy, musel z Ménerbes odstěhovat. Zčásti kvůli některým vesničanům, kteří neměli moc radost z toho, že jsou jedněmi z úsměvných hrdinů Maylovy novely. A pak hlavně kvůli fanouškům, kteří neměli problém lézt přes plot na spisovatelovu zahradu, aby požádali o autogram.

Mayle se na čas odstěhoval do New Yorku a napsal dalších pár bestsellerů o Provence (detektivky nebo třeba průvodce a gastronomickou příručku). Jenže se mu začalo po Provence stýskat. Takže si tam opět koupil dům. Konec života prožil ve vesničce Vaugines. Zemřel ve věku 78 let, 18. ledna 2018.

Václav Šilha na své nové výstavě ukazuje kontrast mezi přírodou a mizející původní kulturou

Václav Šilha na své nové výstavě ukazuje kontrast mezi přírodou a mizející původní kulturou

Začal jste fotografovat až po čtyřicítce, co vás vedlo k takové životní změně? Měl jste k focení vztah už dříve?

Mě k tomu vedla asi krize středních let, protože jsem předtím měl stavební firmu a ta zaprvé rozhodně nevzkvétala a zadruhé mě to strašně nebavilo. Řekl jsem si, že jestli mám do konce života dělat tohle, tak asi umřu. Řekl jsem si, že to zkusím půl roku, jestli se tím můžu živit. Teď už je to nějaký pátek, tak snad ano.

Dnes se nazývá fotografem každý, kdo má tisíc sledujících na Instagramu. Má to nějaký vliv na to, jak se pohlíží na fotografy?

Něco podobného tu bylo, když začala fotografie vůbec. Tenkrát malíři křičeli, že je to znevažování umění, a fotografie byla podle nich cesta do pekel. To, že dnes může fotit každý, je naprosto v pořádku, vzhledem k tomu, že drtivá většina lidí to má jako koníček. Pro nás, kteří se tím živíme, to znamená jedno. Musíme fotit lépe než amatéři a naše fotky musí o něčem vypovídat.

Potom je samozřejmě jiná kategorie fotek, které vy neuděláte. Když potřebujete fotit válečnou fotografii nebo místa, kam se normální člověk nedostane, je samozřejmě lepší spoléhat na lidi, kteří tam bydlí. Oni znají prostředí, a ačkoliv jejich fotky nebudou tak kvalitní, stejně budou mít nějakou vypovídací hodnotu.

Když jste začal fotit, jaká byla vaše první cesta, jaký jste z ní měl pocit?

Bylo to v roce 2000. Pořád jsem měl stavební firmu, ale už jsem přemýšlel, že od toho půjdu pryč. Vycestoval jsem do Francouzské Polynésie, na Tahiti, Bora Bora a ostrovy kolem, protože jsem se tenkrát rozhodl, že nemůžu umřít, aniž bych to viděl.

Moje manželka je novinářka, takže bylo jasné, že o tom bude psát. Neměl pro ni ale kdo fotit. Já jsem tedy vzal foťák – ačkoliv ty fotky byly příšerné (a jsou do dneška), vyšly tenkrát v nějakém časopise. Dokonce se to dostalo na titulku, takže to byl pro mě asi první impulz.

V poslední sérii fotek jste se dostal do oblastí, kam se většina lidí neodváží. Jaký je rozdíl mezi focením za polárním kruhem a focením v Africe?

Rozdíl je obrovský, protože v Africe v poslední době pořád zápasíte s jednou věcí. Jsou to ostatní lidi, turisté. Nechci namyšleně říkat, že jsem něco jiného než turista, ale praví cestovatelé už dnes nejsou. Poslední byli pan Zikmund s Hanzelkou, dneska už jsme všichni turisté.

Takže tam jste a neuděláte pořádnou fotografii, protože vám pořád někdo leze do záběru, jezdí tam auta a vás to znervózňuje. Hlavně už to tam nevnímáte jako něco nedotčeného, co chcete vyfotit a dát tomu nějakou duši. Když ale přijedete do Antarktidy, jste tam dva měsíce a nepotkáte ani nohu. To je úplně fantastické.

Další obrovské plus je to, že zvířata se tam nebojí. Všechna jsou focena na pár metrů, protože vědí, že jim v podstatě nic neuděláte. To je asi ten největší rozdíl. Navíc Antarktida má v sobě totální čistotu a neposkvrněnost.

Proč jste v případě Antarktidy zvolil zrovna černobílou fotografii?

Jak jsem na tu krajinu koukal, přišlo mi to v mnoha případech jako ten děsný film Padesát odstínů šedi. Tady bylo padesát odstínů modři. Ve chvíli, kdy to vidíte, je to nádherné. Když se na to pak podíváte na fotografii, je to sice fajn, ale pořád jen tučňák v modrém nebo v bílém. Pak jsem seděl na lodi Golden Fleece a Jérôme Poncet, což je kapitán a můj kamarád, má takovou krásnou knihovnu starých knih. Zaujaly mě tam ty fotografie, ony byly samozřejmě spíš černobílé. Řekl jsem si, že to je přesně ono.

Udělat třeba zvířata z Afriky do černobílé, to není zas tak úplně ono. Ta Antarktida k tomu prostě vybízí. Záleží to samozřejmě na pocitu člověka, jiný fotograf by to chtěl v barvě. Já ale měl dojem, že ten chlad, ta nedostupnost a syrovost vynikne spíše v té černobílé.

Kolik času jste v antarktické oblasti strávil?

Šest měsíců, ale byly to vlastně tři cesty po dvou měsících. První byla Jižní Georgie, druhá Antarktida. Třetí, nejhorší, ale nejkrásnější, byly Jižní Sandwiche.

Jak se člověk dostane na Sandwichovy ostrovy?

Jižní Sandwiche, to je šílená věc. Z Falkland, odkud jsme vyplouvali, jsme pluli sedm dní, aniž bychom cokoliv potkali. Nazpátek to bylo dokonce o den více, protože to je proti proudu, větru a jsou tam osmimetrové vlny.

Měl jste po cestě mořskou nemoc?

Ne, neměl. Já ji ze začátku statečně přebíjel Kinedrylem. Po třech dnech bych ho už brát asi nemusel, ale já už ho polykal na spaní. Vždycky jsem si vzal dva, plechovku piva a usnul jsem zaručeně. Zajímavá je ale jedna věc. Jérôme Poncet je legenda a člověk s mořem srostlý. Já byl ze začátku trochu vyplašený, protože když jsme se s ním poprvé setkali, tak jsme vypluli na moře a on den zvracel.

Mysleli jsme si, co jsme si to vybrali za nýmanda. Že je to kapitán, legenda, plaví se s BBC, National Geographic, a pak nám tady zvrací. On nám ale vysvětlil, že to má pokaždé, když vypluje, a pak to okamžitě přestane.

Dříve jste fotil především zvířata, co vás přimělo k tomu, začít fotit lidi a mizející tradice?

Já všude říkal, odevšud slyšel a je to pravda, že příroda lidským vlivem odchází. Že ji ztrácíme. Pak jsem se ale dostal na místa, která si mě podmanila tím, že tam jsou lidé, kteří doposud drží svoje tradice, kulturu a zvyky.

Uvědomil jsem si, že více než příroda je v ohrožení původní lidská entita. Když jste u amazonských indiánů, vidíte tam z roku na rok ten posun do prázdna. Co jste vyfotil před rokem, už dneska nevyfotíte. To, co jsem viděl letos, tam za deset let nebude. Nechci něco jen zaznamenat. Spíš si chci udělat památku na to, jak svět jednou vypadal, abych to, dejme tomu, mohl jednou někde vystavit. Abych to mohl vydat v knize anebo to třeba jenom ukázat vnoučeti. To byl asi ten první impulz.

Proč jste zvolil pro výstavu dvě různá témata?

Na vlnách fotografie je vlastně o spojení dvou věcí. Zaprvé černobílé fotografie nedotčené antarktické a subantarktické přírody a potom barevný svět lidí, který je nesmírně zajímavý.

Lidé jsou tam všichni v krojích, většinou nedělám reportážní fotky. Často jsem jim řekl, ať si vezmou to, co nosí třeba na svatby nebo na pohřby. Něco tam samozřejmě reportážní je, jako snímky z lovu indiánů Guarami. Většinou jsou to ale takové hezké věci. V této sérii jsem nechtěl moc zobrazovat problémy. Ty máme všude, ale tady jsem chtěl hlavně ukázat, že k sobě neodmyslitelně patří čistá příroda a člověk. To, co je mezi a občas se tře, je jiná věc. To budu třeba ukazovat na jiné výstavě.

Kde podle vás původní kultura mizí nejvíc?

Když vezmu kulturu jako takovou, tak asi nejvíc zmizela v Evropě. Podívejte se třeba na Českou republiku. V Čechách v podstatě nikoho v kroji nevidíte, na Moravě nanejvýš při Jízdě králů.

Evropa už skoro vůbec nemá svoji identitu. Kde to také mizí strašlivě rychle, je Afrika a Jižní Amerika. Co se ještě zachovalo, jsou některé oblasti Indie a Mongolska. Nechci provozovat nějaké sebemrskačství, že to jsme my, kdo tato místa a kultury ničí. To nemám rád.

Jakmile jednou začnete komunikovat s indiány, třeba s Huaorany v roce 1956, už se to prostě stalo a nedá se to vzít zpět. Dnes jim říct, aby vrátili motory a všechno, co mají, zase se svlékli do naha a běhali, protože to je naše představa romantického domorodce, je pěkná hloupost.

Tito lidé mají ale oproti nám jednu obrovskou výhodu. I když se jejich kultura nebo zvyky ztrácí, oni pořád věří. Je úplně jedno, jestli v Alláha, Krišnu, nebo Ježíše. Nenechají se tak snadno zválcovat jako my.

Stalo se vám někdy, že vás někde nepřijali?

Nejezdím nikam, kde by to bylo úplně nedotčené, ale i tak mám s sebou vždycky fixéra. To je člověk, který zařizuje úplně všechno, je místní, domluví se s nimi. Na mnoha místech ve světě se anglicky nedomluvíte, ani kdybyste se zbláznili. Takže já spoléhám na něj, cesta je dopředu projednaná a já vím, kam přijedu a kde můžu udělat fotky či natočit film.

To, že by mě nepřijali, se říct nedá. Je hodně důležité někam nevběhnout na půl dne a nenacvakat něco bez hodnoty. To pak vypadá hrozně. Vyplatí se tam s nimi být třeba týden, čtrnáct dní. Oni si na vás zvyknou, pak už jste tam za toho bláznivého exota, co pořád fotí, a nikdo si vás nevšímá.

Kam máte v plánu vyrazit příště?

Zní to možná hloupě, ale kromě takových běžných cest, jako je Afrika, jsem si teď vybral Mongolsko. Ne vyloženě za Mongoly, ale etnikem Kazachů. To je vlastně jeden z posledních nomádských kmenů, který tam žije. Rád bych viděl ještě buzkaši (tradiční středoasijská hra dvou týmů na koních, pozn. red.) nebo něco podobného.

A pak mám v plánu Botswanu a Zimbabwe, kde mám v plánu fotit zvířata. 

Začíná nový ročník soutěže Czech Nature Photo, fotky lze posílat do poloviny února

Začíná nový ročník soutěže Czech Nature Photo, fotky lze posílat do poloviny února

“Pilotní ročník Czech Nature Photo ukázal, že snímky přírody tvoří silnou stránku domácí fotografické scény. Také zájem návštěvníků o navazující výstavy předčil naše původní očekávání. Do soutěže se budou moci fotografové tentokrát přihlašovat až do 18. února,” říká Veronika Souralová, ředitelka Czech Nature Photo.

Práce českých a slovenských fotografů zachycující přírodu jak v Česku, tak kdekoliv jinde ve světě bude možné od čtvrtka 18. ledna posílat prostřednictvím www stránky https://www.czechpressphoto.cz/cnp/.

Letošní ročník soutěže Czech Nature Photo bude rozdělen do osmi základních kategorií. Letošní novinkou je speciální kategorie Příroda v Praze, kterou vyhlašuje Magistrát hlavního města Prahy. Kromě ní se bude jednat o již osvědčené kategorie Bezobratlí, České zemědělství a venkov, Český les, Plazi, obojživelníci a podvodní život, Ptáci, Savci a Zvířata v lidské péči.

Vedle toho se bude také nově soutěžit o nejlepší fotografii české přírody.

Nominace v jednotlivých kategoriích budou vyhlášeny ve čtvrtek 12. března. Letošní porota, která bude pracovat pod vedením fotografa Michala Krauseho, bude mít mezinárodní zastoupení – španělského biologa a excelentního fotografa přírody Javiera Aznara Gonzáleze de Ruedu.

Z českých porotců to budou například Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha, Petr Bambousek, mimo jiné držitel ocenění z prestižních soutěží Wildlife Photographer of the Year, Sony World Photography Awards a Czech Press Photo, a dále pak také Václav Šilha, jehož aktuální výstava Na vlnách fotografie začne v galerii Czech Photo Centre již ve čtvrtek 18. ledna.

“První letošní výstava, která se v Czech Photo Centre koná, důstojně předznamenává samotné zahájení nového ročníku Czech Nature Photo. Václav Šilha je respektovaným a oceňovaným fotografem nejen u nás, ale i v zahraničí. Současně s tím je spoluautorem hned několika knih, jež zachycují přírodu různých koutů naší planety,” dodává Souralová.

Vloni se do soutěže Czech Nature Photo přihlásilo 467 autorů. Odborná porota vybírala z celkem 3 140 snímků. Letos proběhne slavnostní vyhlášení výsledků 19. dubna v prostorech Czech Photo Centre, kde se také od 5. dubna do 13. května uskuteční výstava nominovaných a dalších vybraných fotografií aktuálního ročníku soutěže. Výstava bude poté k vidění také na dalších místech po celé České republice.